Toto je 1 díl z 45 v seriálu Story

Jistá čtenářka Ivana mě nějakou dobu přemlouvala, abych napsala nějaký prolog, kde se ještě žádný sex nevyskytuje a kde dochází jen k interakcím mezi jednotlivými aktéry. Takže tady to je. Ty z Vás, kteří plánují užít si pořádnou erotickou povídku, bohužel dneska zklamu. Ale přesto doufám, že se najde aspoň ještě někdo, komu se to bude aspoň trošičku líbit.
Laura

Na začátek svého příběhu bych se měl představit. Jmenuji se Jindřich Winter a většina mých příhod se odehrává v jednom nejmenovaném českém městě. Jsem obyčejný kluk, který není ničím zvláštním výjimečný. Ačkoliv z jiného úhlu pohledu to není úplná pravda. Jsem totiž ze čtyřčat. A bohužel jsem jediný kluk. Ono vyrůstat ve společnosti tří holek, to může člověka svým způsobem poznamenat. Ale většina z nás je celý život poznamenaná výchovou a je lepší být zvyklý se o něco dělit se sourozenci, protože vás to nutí k větší soutěživosti a větší samostatnosti. Většina jedináčků, co znám, jsou totiž takový maminčini mazánci, kteří se v životě nejsou schopni o něco dělit a nedokážou se ohlížet na druhé. Ale tím je nechci nijak urážet. Takže nakonec jsem za svoje sestřičky moc rád.

Naše německé příjmení je důsledkem toho, že praprapraděda byl za Rakouska-Uherska německý porybný, který si vzal dceru českého statkáře a přestěhoval se za ní do Jižních Čech. Jeho podnikaví potomci si tam za první republiky vytvořili docela velký majetek a patřilo jim dost pozemků a i několik rybníků. Bohužel po revoluci v ‚48 nám náš veškerý majetek zabavili a pradědu zavřeli za kolaboraci. Ta kolaborace spočívala v tom, že byl kvůli německému jménu donucen za druhé světové poslat skoro všechny svoje děti bojovat do Ruska.
Můj děda jako nejmladší, zůstal doma a to mu zachránilo život. Většinu svého života pak musel hospodařit na statku, který patřil státu a on měl ‘dovoleno‘ v něm žít. Po sametové revoluci mu ho vrátili a ještě přihodili většinu ukradených rybníků. Děda z celého srdce nenáviděl komunisty a kdykoliv mohl, nadával na ně. Táta v takovém prostředí vyrostl a podobná výchova byla tedy aplikována i na mě a moje sourozence. Ale to jen tak na okraj naší rodinné historie. Raději Vám začnu vyprávět svůj příběh.

Konečně! Vytoužený poslední den školy na gymplu a naše třídní rozdává vysvědčení.
„Michal Dvořák!“, ozvalo se od tabule. Vedle mě sedící Michal se zvedl a s kytkou v ruce kráčel uličkou. Třídní mu předala vysvědčení a on se okamžitě odebral zpátky (už bez kytky) a posadil se.
„Tak co? Ukaž mi to!“ okamžitě jsem na něj začal naléhat.
„Hele, tak kráva ti nakonec dala trojku z příroďáku! To ti slibovala dvojku.“
Michal byl ale očividně v klidu a o stupeň horší známka mu vůbec nevadila.
„Hlavně že prolízám, ne? A co myslíš, že dá tobě? Tys jí sral ještě víc než já.“

To byla bohužel pravda. Ve třeťáku jsme v přírodopisu probírali člověka, a protože moje mamka je doktorka, tak jsem toho doma spoustu pochytil. Tudíž jsem naší učitelku často opravoval, což ona nepřijímala zrovna dvakrát nejlépe.
„Ty vole, jak já teď koukám na tebe, tak mám celkem strach. To už by byla šestá dvojka a neměl bych vyznamenání.“, zamyslel jsem se.
„S vyznamenáním se stejně můžeš maximálně vytřít prdel!“, smál se Michal.
„Pavlína Oháňková!“, ozvalo se od katedry.
„Kluci, držte huby, další budu já, tak ať nemá kecy.“, začal mě a Michala usměrňovat Eda Palán, soused z druhé lavice.
„A co by ti asi tak mohla říct, prosimtebe?“ zakroutil jsem hlavou, ale radši jsem byl zticha. Za minutu byl Eda zpátky a očividně byl se sebou spokojený.
„Tak pánové. Všechno je jak jsem si to představoval. Teď to můžeme jít zapít.“
„A co já? Já to ještě nemám!“, ohradil jsem se. Už jsme byli v abecedě u písmena „R“, takže už to nebude dlouho trvat. Zaklepal jsem rukou na rameno Renatě, spolužačce sedící přede mnou, a zašeptal:
„Pošlete mi sem tu flašku, ať jí to pak můžu dát!“
Spolužáci mě totiž určili za člověka, který předá třídní zakoupený dárek a popřeje jí pěkné prázdniny. Důvodem bylo, že jsem byl členem místního divadla dobrovolníků a byl jsem tedy schopen jakéhosi projevu. Renata se otočila:
„Hned to bude, ale máš něco připravenýho? Abys jí to nedával jen tak naprázdno.“
„Neboj se,“ odpálil jsem jí. Holka sedící před Renatou se otočila a zašeptala k ní:
„Včera jsme to asi půl hoďku vymejšleli, tak bude sranda.“

Ona holka byla Denisa. Jedno z mých dvojčat. Říkám z mých, protože jsme celkem čtyři. Ale do této třídy chodíme jen my dva. Když jsme totiž byli v páté třídě, já a Denča jsme zkusili přijímačky a oběma se nám povedlo dostat se na osmiletý gympl. Takže další dvě z oněch čtyř zůstaly na základní škole a potom šla každá na jinou střední.
„Jak vymejšleli?“ zakroutil jsem nevěřícně hlavou. „Skoro celý jsem si to vymyslel sám a ty ses mě jen zeptala, jestli mám něco připravenýho!“
„Tak aby ses neposral!“, zašeptala Denisa. Bohužel docela nahlas, takže jí třídní zaslechla.
„Winterová!“
Všechny zraky se upjaly na Denisu. Ta vyjeveně koukala na učitelku a nevěděla, jak honem zareagovat.
„Ale teď jsem na řadě já,“ ozvalo se od Kryštofa Sysla a všichni se začali smát.
Třídní jen zakroutila hlavou a pokynula Kryštofovi, aby tedy šel. Renata mi pod lavicí podstrčila láhev whisky, na kterou jsme se složili a koupili ji naší třídní. Nikdo z nás by to do ní neřekl, ale zjistili jsme to od jejího syna, který ve městě vlastní obchod se zbraněmi a který nám tuhle informaci ochotně poskytl.
„Ukaž mi ho!“, zašeptal Michal, a aniž by počkal na odpověď, Jim Beam už byl podrobně zkoumán jeho pohledem
„Radši bych ji vypil sám, pro ni je to škoda.“

„Jindřich Winter,” ozvalo se od tabule. Zvedl jsem hlavu a zavolal směrem k tabuli:
„Vemte radši prvně Denisu, premiant má přece přijít až nakonec!
Všichni se začali opět smát. Denča je totiž ten premiant se samými jedničkami, zatímco já na školu docela kašlu. Ale přesto jsem zatím pokaždé měl vyznamenání. Třídní se na mě podívala pohledem, který říkal,– „to snad nemyslíš vážně“-, ale i tak se ale zdála pobavená. Ale Denisa už se zvedala, přesně jak jsme se spolu domluvili, takže učitelka jen prohodila poslední dva listy a všechno mohlo v pohodě pokračovat. U ségry se to trošičku protáhlo, protože ještě dostala pochvalu ředitele školy za vítězství v matematické a fyzikální olympiádě.

Ona Denisa je taková trochu divná. Která holka taky počítá matiku a fyziku? I když divná je špatné slovo. Někdo by řekl, že je strašně chytrá. A měl by pravdu. Ale zase má problémy sociálního rázu. Strašně dlouho jí trvá, než se s někým skamarádí. Tady jí trvalo přes dva roky, než konečně zapadla do kolektivu. A to ještě koliduje s tím, že je zvyklá být středem pozornosti. Totiž na základní škole si z ní všichni dělali srandu, že je šprtka a ona si na to zvykla. Ale tady na gymplu už zdaleka tak moc nevyčnívá. A to posmívání, či spíše ta nežádaná pozornost, jí svým způsobem začalo chybět, protože si na něj docela zvykla. Takže si to začala vynahrazovat něčím jiným. Začala budit pozdvižení tak, že začala chodit velice extravagantně oblékaná.
Různý gothic styl, emo styl, a spoustu dalších věcí. A navíc má piercing v jazyku a na zádech tetování. Prý to je čínský znak pro štěstí, ale chlápka, co jí to dělal, znám a ten rozhodně čínsky neumí, takže to může znamenat cokoliv. Naše teta Zuzana ji před časem přivedla na nápad s barvením vlasů, a Denisa má tedy skoro každý měsíc jinou barvu vlasů. Normálně má po tátovi úplně černé vlasy, ale minulý týden si je nechala obarvit z blond na červeno. No řekněte mi, kolik holek má červenou hlavu? Často připomíná vzhledem různé holky z japonských manga komiksů, které mají taky všelijaké barvy vlasů a jejichž oblečení se obvykle skládá z ultrakrátkých kraťásků nebo sukýnek, dlouhých punčoch a všelijakých různých doplňků.
Dneska ale byla donucená vzít si sukni a halenku. A hlavně střevíce. Její oblíbená obuv jsou tenisky a na podpatcích si určitě jednou zláme obě nohy. Ale máma trvala na tom, že když je poslední den školy, tak se musíme obléknout formálně.

„Tak pojďte, premiante!“, zavolala si mě učitelka, když se Denisa posadila zpátky do lavice. S levou rukou za zády, ve které jsem držel láhev whisky, jsem se blížil k tabuli.
„Chtěla jsem vám dát dvojku z angličtiny, to víte. Ale nakonec jsem si to rozmyslela, protože kdybych jedničku nedala vám, tak už nikomu jinému. Tak si užijte prázdniny!“ řekla a podala mi vysvědčení. Ta jednička z angličtiny mě docela překvapila. Já sice koukám na spoustu anglických seriálů, tak jsem s ní nikdy neměl problém, ale zase jsem měl problémy s docházkou. Spoustu hodin bylo buďto ranních, nebo odpoledních, tak jsem docela hodně chyběl a kvůli tomu jsem měl dostat dvojku.
„Ještě tady pro vás mám pochvalu třídního učitele za vaše reprezentování školy v divadelním souboru.“ Vzal jsem si od ní vysvědčení i pochvalu a položil je na nejbližší lavici. A spustil jsem takové menší divadélko.

„Vážená paní profesorko, jménem třídy bych Vám chtěl poděkovat…,“ a tak dále. Celou dobu jsem si udržel vážnou tvář a snažil jsem se mluvit spisovně a rozvážně, což znamenalo, že skoro všichni spolužáci se přitom váleli smíchy. Hlavně když jsem naší třídní popisoval, jak se vlastně whisky vyrábí, kdo kdy umřel na otravu alkoholem a podobné perličky. Smála se, ale láhev si vzala.
„Musím se přiznat, čekala jsem, že přijde nějaká ptákovina. Tak tohle není nic hrozného a ještě jsme se všichni zasmáli. Užijte si prázdniny, protože po nich už přijde poslední rok a maturita. Ale zatím máte ještě dost času. Takže vám děkuji a těším se na Vás. See you in September!“, zakončila jako správná angličtinářka.

Všichni jsme se rozeběhli ven ze školy, kde jsme řešili, co dál.
„No my jsme na jedenáctou domluvený, že se sejdeme Pod Schodama se ségrou. A do tý doby máme času dost. Tak někam skočíme na jedno, ne?“ navrhoval jsem. Podnik s výstižným názvem Pod Schodama byl takový poněkud pochybný, ale člověk dopil pivo a už měl na stole další. Také vzduch byl permanentně zaplněn vůní tabáku a často i marihuany. A právě takovýchto vymožeností jsme si tam užívali už pěkných pár let.
Majitel měl totiž známé u policie, takže se u něj moc často neobjevovali, a když už tam někdy zamířili, tak mu dali předem vědět a on všechny pod osmnáct zavčas vyhodil. Několik lidí se mého návrhu na hospodu chytlo a tak jsme zamířili k Medůze, která byla nejblíž a kde se dalo sedět venku na zahrádce. Probrala se spousta blbostí a taky jsme se začali domlouvat na nějaké prázdninové akce.

Ve tři čtvrtě na jedenáct jsme se s Denčou zvedli, že už musíme jít.
„Já nevím, co vy na tý trávě máte,“ ptala se mě cestou Denisa. „Párkrát jsem to zkusila, ale nic to se mnou nedělá.“
„Tak to máš proto, že když kouříš, tak to netaháš až do plic, ale necháváš to v puse.“
„Ale stejně. Máma s tátou ještě ani neodjeli a vy už sháníte takový sračky.“
„Sháním já snad něco? To je přece hlavně Evina záležitost!“
„No jo. Ale pokaždý, když něco dotáhne domů, tak si dáš s ní. A nelži mi!“
„To dám. Ale poslední dva měsíce jsem o tom ani neslyšel. Tak mi to přej.“

Hospoda Pod Schodama byla ve sklepě jednoho činžáku a byla taková komornější. Když jsme tam dorazili, bylo tam celkem plno, ale na baru bylo naštěstí ještě volno.
„A heleme se, kdo to dorazil. Co vám naleju?“, pozdravil nás barman, kterému všichni říkali Rex, protože měl už od prvního Jurského parku na baru přilepený plakát s tyranosaurem. Nějakou dobu taky chodil s Evou, takže jsme se celkem dobře znali.
„Co dneska točíš?“, zeptal jsem se.
„Dovezli mi velký hovno. Mám jen géčko a starobrno. Tak co si dáte?“
Denisa se podívala na mě a čekala, co si dám. Koukl jsem na ní a pohledem jsme se domluvili.
„Tak dvě ty brna.“
„Jasně, Jindřichu, už je to na cestě.“

Pomalu jsme upíjeli a já si prohlížel Denisinu ředitelskou pochvalu, když nám oběma najednou někdo zaťukal na ramena.
„Tak co gympláci, čekáte na mě dlouho?“ dorazila naše sestra, Eva Winterová. Eva a Denisa jsou jednovaječná dvojčata. To znamená, že mají úplně stejnou genetickou informaci a jsou úplně stejné. Ale úplná pravda to není. Sice vypadají obě stejně, stejně vysoké, stejně štíhlé postavy, stejná barva očí, stejně velká prsa, stejné hlasy, ale každá má úplně jinou hlavu. A tím nemyslím jen to, že Denisa ji má obarvenou načerveno, zatímco Eva má vlasy tmavě černé.
Zatímco Denisa je strašně chytrá holka, Eva na učení vůbec není. Nechci říct, že by byla hloupá, to ona není. Ale dělá jen to, co ji baví. Už na základce měla problémy, protože se prostě odmítala učit a nikdo ji k tomu nemohl po dobrém ani po zlém donutit. Z toho byl celkem problém při výběru střední školy. Ale protože Eva má obrovský talent na jazyky, rodiče jí vybrali jednu střední, kde probíhá většina výuky ve francouzštině a angličtině. K tomu ještě chodí už asi od třetí třídy k jedné učitelce v důchodu třikrát týdně na němčinu a teď se ještě druhým rokem učí také italsky. Přesto ale na školu docela kašle, neučí se a místo toho dělá kdovíco.

„Zdar Rexíku, natoč mi jedno.“
„Co si dáš?“
„To, co maj bratříček a sestřička.“
„Tak co vízo?“ zeptal jsem se jí. Eva protočila oči:
„Prosím tě, tohle teď nebudeme řešit!“
Denisa to okamžitě pochopila.
„Nepropadla si, doufám. To by tě doma zabili.“
Eva sáhla do kabelky a hodila nám přeložený a trošku pomačkaný list.
„Tak se pokochejte!“, zasmála se.
„Ale myslím, že dřív mě zabijou ty silonky.“
„Ty si stěžuješ? Tak se podívej na mě!“

Jak jsem říkal, doma totiž trvali na tom, že když máme poslední den školy, abychom se pořádně oblékli. Takže holky měly blůzy, sukně po kolena a silonky. Já musel jít v obleku. Ten mi sice nijak nevadí, ale když je venku teplo jako dnes, tak je to na upečení. Takže kravatu jsem měl už dávno nacpanou v kapse od saka a samotné sako jsem měl přehozené přes opěradlo.
„Já si je už dávno sundala. Skoč si na záchod a máš to,“ poradila Denisa Evě.
„Taky mě to mohlo napadnout,“ praštila se Eva dlaní do čela a v mžiku byla pryč. Denisa mezitím zkoumala její vysvědčení.

„Jako nevěřila bych, že je to možný, ale ona má ještě víc zameškaných hodin než ty.“
Eva byla za minutku zpátky.
„Mluvili jste s Kamilou?“
Oba jsme zakroutili hlavou.
„Tak jí zavoláme!“, začala hledat Eva telefon. Ale já ji zarazil:
„Tady nechytneš signál, Eví.“
„Neskočíš jí zavolat, ať si můžeme my holky spolu pokecat?“ zeptala se Denisa.
„Nějaký ‚top secret‘? To si rád poslechnu!“ smál jsem se.
„Jdi a nekecej!“ praštila mě Eva pěstí do ramene.
„Nebo taky moudřejší ustoupí, viď?“ řekl jsem, ale stejně jsem se zvedl a mobilem v ruce vylezl na ulici, kde byl signál.

„Ahoj, Kamčo? Máš chvilku?“ zeptal jsem se, když mi to zvedla.
„No, ve škole už jsem skončila a jdu za mamkou. Proč se ptáš?“
„Já a holky jsme v hospodě a tak jestli nechceš přijít za náma.“
„Vždyť jsem vám včera říkala, že do toho pajzlu já nevlezu. Smrdí to tam kouřem a pivem. To je jedno horší než druhý.“
„No jo, ale když Evča si chce koupit nějakou trávu,” prozrazuji, ale byl jsem přerušen:
„Eva nebo ty? Já tě, Jindro, až moc dobře znám!“
„Ale hovno. A máš něco naplánovanýho na dopoledne?“
„No přece víš, že musím do banky a přepsat ten účet. Takže se tam musíme s mamčou obě podepsat.“
„Teda já se přeřekl, odpoledne. Co děláš odpoledne?“
„Asi nic. Na trénink dneska nejdu. Víš, co říkal taťka. Ať si na večer nic neplánujeme. Nezapomněli jste na to?“
„Ne, nezapomněli. Teda aspoň já. Tak když odpoledne nic nemáš, tak můžeme někam zajít, co ty na to? V kolik budete s mámou hotový? Že bysme se tam setkali a pak někam zašli. Já nevím, třeba na zmrzku nebo na víno. To by šlo, ne?“
„Jasný. Tak až dorazíme do banky, tak ti zavolám. Máte vy tam vůbec signál, nebo jseš venku na ulici?“
„No hádej.“
„Tak mi zavolejte za půl hoďky, ok?“
„OK, zatím se měj!“

Seběhl jsem dolů za holkama a všiml jsem si, že už mají společnost. Na mojí židli seděl nějaký kluk a bavil se s Evou. Myslím, že to byl někdo z tanečního klubu, do kterého Eva taky chodí. To je totiž další věc, která ji stejně jako oba rodiče baví a v které je obrovský rozdíl mezi ní a Denčou. Přišel jsem k nim a informoval je, na čem jsme se dohodli. Denisa souhlasila, že by bylo příjemnější sedět někde venku a dávat si zmrzlinu. Půl hodina utekla v cuku letu a Denča šla zavolat Kamile.

„Tak abysme pomalu vyrazili,“ řekla nám, když dovolala. Eva si od Rexe vzala malý balíček, strčila si ho do kabelky a chviličku míhala očima mezi námi dvěma a svým kámošem z tancování, než se rozhodla:
„My se uvidíme večer, tak já půjdu tady se ségrama na víno“ a objala jednou rukou Denču a druhou mne.
„Sakra Evo! Já nejsem žádná…,“ byl jsem ale přerušen:
„Ty jseš moje třetí ségra, Jindříšku!“

Tak už to je, když má člověk tři sestry, takže jsem byl na takové vtípky zvyklý. Když jsme zaplatili a odešli, nezapomněl jsem Evě připomenout:
„Dneska večer asi tancovat nemůžeš, máme zase rodinnej večer.“
„Evo, ty seš takový trdlo, ty na všechno zapomeneš. Co ty v tý hlavě vlastně máš?“, dobírala si ji i Denisa. V odpověď nám přišla nějaká francouzská hatmatilka, z které jsme ani jeden ničemu nerozuměli, tak jsme se jen smáli.

Počítali jsme, že před banku dojdeme tak za půl hodiny, ale to jsme do výpočtu nezahrnuli fakt, že Denča (narozdíl od Evy) není zvyklá chodit v botách na podpatcích, takže nám to trvalo o něco déle. Už zdálky bylo zřetelně vidět, že před bankou na lavičce sedí dvě postavy, které jsou si velice podobné. Obě byly stejné na pohled. Stejně štíhlé se stejnými rysy v obličejích a se stejnými blonďatými vlasy. S takovými, jaké mám i já. Jediný rozdíl byl v tom, že jedna byla o něco vyšší než druhá. Mohlo by se zdát, že jsou to dvě sestry, jedna tak o pět let starší než druhá. Ve skutečnosti to však byla matka s dcerou.

Starší postava pozorně naslouchala tomu, co jí mladší společnice zaujatě vypráví a když jsme byli skoro u nich, přestala vyprávět, protože nějakým nevysvětlitelným způsobem vycítila naší přítomnost. Asi to bylo tím, že jsme čtyřčata. Ta mladší tedy byla Kamila a starší byla naše máma. Ta se jmenuje Tamara Winterová, za svobodna Štěpánová. Je dětská doktorka a její práce ji nesmírně baví. Bohužel o nás má mylnou představu, že jsme stále malé děti vyžadující její péči. Málokdo by do ní řekl, že je to naše matka, protože když jsme se jí narodili, tak byla ještě dost mladá. A to i na tehdejší dobu. Ale přesto dokázala ještě vystudovat nesmírně těžkou lékařskou fakultu, což je velice obdivuhodné. Co mi na ní však přijde zvláštní, je fakt, že je velice často smutná. A to i v situacích, kdy mají ostatní z něčeho radost. Teď jí však na tváři svítil veselý úsměv.

„Tak se mi pochlubte děcka!“ byla první věta, kterou jsme od mamky slyšeli. Tak jsme jí ukázali vysvědčení.
„Dení, ty se rozhodně nemáš za co stydět! Jindro, ty seš taky šikovnej a máš jedničku z ájiny, to je překlep? Ne? To je super! A Eví. No hlavně…“ mamka se zarazila a nevěděla honem, co by jí měla říct.
„Hlavně, že jsem zdravá?“ navrhla Eva.
„Jo, hlavně, že jseš zdravá,“ smála se mamka a dala nejdřív Evě a pak ještě mně a Denče pusu na tvář.
Pak se nás zeptala:
„Co máte v plánu teď, děcka? Rovnou domů?“
Všichni jsme jí najednou přikývli.

„Že jste tak zabodovali, něco jsem vám koupila,“ šáhla do auta a vytáhla čtyři velké nanuky.
„Není to sice nejzdravější, ale vy si to víc než zasloužíte!“
Pak se ještě zeptala:
„A neskočíte ještě za taťkou?“
„Jo, klidně. Akorát je to na druhý straně města,“ namítla Eva.
„Já bych vás tam hodila, ještě mám chvíli pauzu na oběd.“

Všichni jsme se naskládali do auta a za pár minut jsme přijeli k budově, kde taťka pracuje. Mamka se s námi rozloučila, protože ještě musela zpátky do práce, v čekárně na ni už určitě čekalo několik dalších pacientů. My vyjeli výtahem až do šestého patra a došli jsme ke dveřím, kde byla jmenovka:

Ing. Richard Winter, MBA
vedoucí architekt

Zaťukal jsem a šel dál, následován holkami. Vstoupili jsme do velké místnosti s velkými skleněnými okny. Po obvodu byla spousta skříní plných knížek a uprostřed byl veliký stůl pokrytý hromadami papírů. Mezi nimi byla i fotka naší mamky a taky kalendář s panoramaty některých světových měst, New Yorku, Paříže, Londýna, Prahy, Tokia a osmi dalších, který jsem sám před půl rokem kupoval a vyznačoval do něj narozeniny různých příbuzných a známých. Za počítačem seděl vysoký černovlasý chlápek s veselým úsměvem na tváři a četl si v dnešní Mladé frontě. Zvedl hlavu, a když nás uviděl, usměvavě nás přivítal.

„A koukám, že dorazila delegace z odboru školství. Nikolo, doneste mi tu flašku slivovice, jak máte schovanou ve skříni a pět panáků,“ zavolal do vedlejší místnosti. Pak nás ještě jednou přejel pohledem.
„Vy už jste byli na pivu, co? Tak to aspoň pořádně zamícháme, ať vám je taky trochu špatně.“
V tom okamžiku vstoupila sekretářka Nikola, asi dvaadvacetiletá holka, a asi opravdu čekala nějakou delegaci, protože se na svého šéfa podívala, jakoby mu přeskočilo.
„No šup šup. Přece jste mě slyšela. Tu slivovici!“, zopakoval taťka. Na rozdíl od mámy nás považoval za dospělé už asi od dvanácti let a nutil nás samostatnosti a zodpovědnosti. A bylo mi jasné, že až si bude prohlížet naše vysvědčení, budou ho zajímat spíš neúspěchy než úspěchy.
„Tak vy čtyři mušketýři, předveďte se! Kdo půjde první?“

Cestou jsme se už domluvili, že to vezmeme od toho ‚nejhoršího‘ k ‚nejlepšímu‘. Takže jako první podala tátovi vysvědčení Eva. Ten do něj asi minutu koukal a tvářil se tak všelijak. Pak se podíval na Evu se slovy:
„To jako fakt?“
Ta jen pokrčila rameny:
„A koho bude kdy zajímat, jaký jsem měla známky?“
„To je taky pravda,“ připustil táta a přidal svojí oblíbenou hlášku z Audience: „Však voni se neposerou!“
Vrátil Evě vysvědčení.
„Jestli dneska uvidím něco podobnýho, tak bude zle!“ dodal v žertu.
Další šla na řadu Kamča. Ta dopadla vcelku obstojně. Měla sice pár trojek, ale to bylo hlavně proto, že má spoustu mimoškolních sportovních aktivit a na učení jí bohužel nezbývá moc času. Táta na to koukal a zeptal se:
„Trojka z matiky? Ty neumíš počítat? A z účetnictví? No tak nevím, nevím, slečinky, zatím jste mě moc nepřesvědčili.“
„Ale tak když se podívaš na tohle, tak bys ty trojky mohl přehlídnout, ne?“, zeptala se Kamila a podala tátovi pochvalu za reprezentaci školy v basketu a volejbalu.
„No proto!“, smál se táta a dodal „sportem ku zdraví!“

„A teď já,” podal jsem mu svoje papíry. Zase na to tak minutu koukal a pak se zeptal:
„Ty neumíš česky, kluku?“
„Hele česky, kdo si má ty bláznivý básníky z první republiky pamatovat?“
„To máš pravdu, to byl jeden komouš vedle druhýho! Dneska se smažej v pekle, soudruzi! A to ti dali i cár papíru za to, že ze sebe děláš kašpara v divadle? No to snad ne!“

No a nakonec šla Denča. Podala tátovi jak známky, tak i ředitelskou pochvalu. Ta je z nás čtyř určitě nejinteligentnější, ale to je věc, kterou si táta možná jen v duchu pomyslel. S mámou nás totiž podporují všechny stejně. Ale ne tak, že by nás všechny čtyři hnali do stejných věcí jako jiní rodičové mající více potomků. Spíš každého z nás maximálně podporují v tom, co mu jde nejlépe a co ho baví. Například Denisu baví počítače, Kamilu sport, mě divadlo a Evu tancování.

„To je konečně něco koukatelnýho! Takový vízo jsem měl určitě taky, když jsem byl ve třeťáku!“
„Tak to až přijdem domu, tak se na to mrkneme!“, vzal jsem ho za slovo.
„No to se teda mrknem! Vsadím se s tebou, že jsem měl lepší, než máš teď ty!“
„Jo? A vo co se vsadíš?“
„Ten, kdo bude mít lepší, bude celý prázdniny čistit bazén, souhlas?“ navrhl mi. Já byl pro.
„Souhlas!“
„A na to se napijem.“

Na stole už stálo pět panáků slivovice.
„No máte to všichni pěkný. Ale mohli jste na tom teda trochu víc zapracovat,” řekl táta
Všichni jsme si ťukli a hodili do sebe panáka. Holky se sice šklebily, ale nakonec je taky vypily.
„Tak ještě do druhý nohy, ať nekulháte.“
Přitom jsem se podíval na Denisu, která měla problémy s chůzí v podpatcích a na kterou by to nejlépe sedělo.
„A jakto, že ty piješ v práci? Nejseš tady náhodou autem?“
„Náhodou jsem tady na kole, Evo. A na kole si můžu bejt třeba i vožralej, když chci,” smál se. „Kdyby mě chytli policajti, tak slezu a jako neřidičovi mi nemůžou nic udělat. Daleko lepší než jezdit autem!“

S autama to máme doma trošičku zpřeházené. Auta máme dvě. Větší rodinnou sedmimístnou Hyundai, do níž se vlezeme všichni. To druhé je takový malý prcek, už několik let stará Fabie. Mamka je zvyklá nás obvykle rozvážet ráno do škol a také třikrát týdně jezdí ordinovat do okolních vesnic, takže si bere větší auto. Ale tátovi to moc problémy nedělá, protože má ještě motorku, kterou má daleko radši, než obě auta dohromady. Nějakou chvíli jsme se bavili o blbostech, ale táta musel ještě pracovat a my měli svoje plány.
„Nezrušte se úplně! A zavolejte dědovi a babičce. Ty to bude taky zajímat.“
Dal nám na cestu pětistovku, kterou našel v kapse u kalhot a rozloučil se s námi.

Mohlo by vás zajímat  Neřestná čtveřice 12 - Splněná přání 2

Ve výtahu se Kamila zasmála:
„Který babičce a dědovi myslel, abysme zavolali?“
„Hádej. Kterým asi?“ odpověděla jí Eva a vytáhla telefon.
Je to u nás totiž tak, že tátovi rodiče se o nás hodně zajímají a mají z našich úspěchů upřímnou radost. Prarodiče z máminy strany, tam je to trochu složitější. Babička nás doslova přehlíží a my ji na oplátku taky a děda je zase člověk, který tvrdí, že za pětku si člověk koupí víc než za jedničku. Když se Eva konečně dovolala, už jsme byli venku na ulici.

„Ahoj. Kde jste?… Kdeže? V Maďarsku? To bude drahej hovor! Ne, nevadí. A co tam děláte?… No jo vlastně, já si to neuvědomila (smích). No my už máme vízo, tak jsme vám chtěli zavolat, abyste věděli, jak máte šikovný vnoučátka!…“
A podrobně jim popsala, jak jsme dopadli. Oni jsou sice v důchodu, ale rozhodně to nejsou typičtí protivní důchodci, kteří si pořád na něco stěžují a nadávají. Celý život byli zavření doma a podívat se mohli akorát tak po tehdejším Československu, takže teď si koupili takové větší auto, se kterým projíždějí celou Evropu. O dům a o pozemky se stará jejich zeť, strejda Lukáš, takže oni si můžou dělat doslova, co chtějí. Lidi jim sice závidí a nepřejí jim to, ale oni to neřeší a aspoň mají ze života na stará kolena nějakou radost.

Když dovolala, pověděla nám Eva, co se všechno dozvěděla. Řešili jsme co dál a holky chtěly jít rovnou na to slibované víno. Já jsem si chtěl ještě skočit domů a vzít si na sebe něco jiného, protože košili jsem už měl celou propocenou a z polobotek mě strašně bolely nohy. Denisa se ke mně přidala, protože se taky chtěla přezout.
Tak jsme nakonec změnili plán a vydali se na otočku domů. Tam jsme se rychle převlékli a vyrazili jsme do vinárny. Holky si na sebe vzaly celkem odhalující oblečení a skoro každý se za nimi ohlédl, jak jim to slušelo. Naše babička, která je právě v Maďarsku, pochází z jižní Moravy a máme tam příbuzné, co mají svou vlastní vinici. Takže máme docela potuchu o tom, které víno je dobré a které ne.

Všechny tři holky pomalu upíjely a líčka jim zářila, jak jim alkohol stoupal do hlavy. V tom jsou si holky strašně podobné, když se trochu napijou, tak se přestanou hlídat a jsou pak k nezastavení. Náš společný rozhovor začal úplně v pohodě a bavili jsme se jako normální lidi, ale po několika skleničkách už ségry začínaly mlet nesmysly. Kdybych tam s nimi nebyl, kdoví jak by dopadly. Proto jsem je asi po dvou hodinách donutil k odchodu domů.

Máme velký dvoupatrový dům, který táta sám projektoval. V přízemí je kuchyň, obývák, jídelna, ložnice rodičů, tátova pracovna a velká koupelna. Nahoře v patře jsou dva pokoje, menší koupelna a taková ty místnost, kam se dává všechno možné harampádí. My čtyři máme tedy dva pokoje po dvou. Denisa a Kamila mají jeden dohromady a druhý mám já s Evou. Té už se po cestě domů motaly nohy, takže doma jen skopla boty, strhla ze sebe kraťasy a jen v kalhotkách a tílku zapadla do postele.
„Spím, tak mě neruš!” bylo všechno, co jsem z ní dostal. Tak jsem se převlékl do plavek a šel se podívat za holkama. Obě dvě seděly na posteli jen v tričkách a v kalhotkách a Denisa držela v ruce mobil.
„Napiš, že dneska ne. Ale zítra že by to bylo nejlepší,“ radila jí Kamila.
„Co řešíte?“, zeptal jsem se. Vysvětlily mi, že si chtějí sejít se spolužačkami ze základky a domlouvají se na termínu.

„Nepůjdete se mnou do bazénu? Mně se tam samotnýmu moc nechce,“ poprosil jsem je. Na zahradě za domem máme totiž pěkný, velký bazén a když je venku pěkně, skoro každý den v něm blbneme. Kamila ihned vyskočila a začala mě vystrkovat ven z pokoje, že se hned převlékne do plavek. Tak jsem čekal venku přede dveřmi a za chvíli vylezla v maličkých dvoudílných plavkách s květinovým vzorem. Ty dva kousky zakrývaly jen to nejnutnější a odhalovaly její krásné štíhlé tělo. Dlouhé nohy, úzký pas, pevná kulatá prsa, hezkou tvářičku.
Už jsme byli venku, když jsme uslyšeli volat Denisu:
„Počkejte na mě!“

Tak jsme se zastavili a čekali. Po chvíli přiběhla za námi, měla na sobě bílé dvoudílné plavky. Stejně jako Kamila, má moc pěknou postavu. Štíhlou, s dlouhýma nohama, pružnými ňadry a taktéž moc krásným obličejem. Rozeběhl jsem se a skočil do vody, Kamila tam byla o vteřinku déle a ihned jsme začali plavat. Denisa zatím jen seděla na kraji a ve vodě si máčela jenom nohy.
„Tak pojď za náma!“ lákal jsem jí.
„Já se budu chvíli opalovat.“
„To jsou ty plavky, přes který svítí slunce?“ zeptala se Kamila.
„Jestli přes ně svítí slunce, to nevím. Ale jsou propustný pro UV záření,“ odpověděla Denisa.
„Co? Jaký UV? Co je to?“ nechápala Kamila.
„No, že se přes ně může opálit,“ vysvětlil jsem a zatáhl jí pod vodu.

Asi po půl hodině se k nám Denisa přidala a strávili jsme ve vodě ještě spoustu času. Vytáhli jsme míč, hráli jsme na třetího a strašně jsme se u toho bavili. Až když se se mnou holky začaly prát, musel jsem už z vody ven, protože jak byly obě mokré a jen v plavkách, začal jsem z toho dostávat slušnou erekci. A rozhodně jsem nechtěl, aby to zjistily. Zase by mě provokovaly, že jsem se rozešel se svojí poslední holkou, a na to jsem neměl moc chuť. Vylezl jsem tedy z vody a chvíli jen tak ležel a nechal sluníčko, ať mě osuší. Denisa se ke mně za chviličku přidala a leželi jsme vedle sebe a povídali si. Sluníčko z ní odpařovalo jednotlivé kapičky vody a její tělíčko dostávalo krásně opálenou světle hnědou barvu. Sundala si vrchní díl plavek a lehla si na bříško.

„Ty teď pojedeš s klukama na ten výlet po Čechách?“ zeptala se.
„Jo, jo. Už se na to docela těším. Ale nesmí se to dozvědět mamka. Jinak by mě nikam nepustila.“
„No, jestli se před ní nikdo neprořekl, tak ti to určitě vyjde!“
Kamila si ještě chvíli plavala sem a tam, ale samotnou ji to očividně nebavilo, tak si lehla k nám. Nějakou dobu jsme tedy jen leželi a povídali si, než nás vyrušil mamčin hlas:
„Doufám, že jste se namazali!“

Denisa i Kamila protočily oči v sloup, zatímco já se otočil a odpověděl:
„Jasně, neboj se. Pořádně jsme se namazali, hlavně holky.“
Obě ségry se začaly smát, protože jim bylo jasné, že myslím víno a ne krém na opalování. Když máma po chvíli zalezla do domu, Denisa okamžitě vytáhla opalovací krém a holky se navzájem začaly rychle mazat. Mě už se stejně na sluníčku točila hlava, tak jsem je radši nechal být.

Osprchoval jsem se, natáhl na sebe trenky a pustil si televizi. Ale zavíraly se mi obě oči a za chvíli jsem usnul. Zdálo se mi, že jsem v bazénu s holkami a kulatá ňadra obou mých sestřiček se mi smyslně otírají o tělo a o obličej. Po chvíli blbnutí si začaly rozvazovat vršky od plavek, což ve mně probouzelo vzrušení. Dva páry maličkých růžových bradavek, které jsem sem tam zahlédl v koupelně, se o mě třely a péro mi začalo stoupat. Najednou mně někdo chytil za nos a začal s ním třást. Okamžitě jsem se probral ze snu a znechuceně jsem se oklepal, takové perverzní sny o vlastních sestrách. Uvědomil si, že to byla mamka, kdo mě drží za nos a sklání se nade mnou.

„Vstávej!“ Sama zrovna vylezla ze sprchy a byla zabalená jen v osušce.
„Ale mě se nechce,”rozespale jsem si stěžoval. Mamka si povzdechla:
„Až zítra s tátou odjedem, tak si budeš moc spát a koukat na televizi, jak budeš chtít. Ale teď vstaneš a pomůžeš mi!“
„No jo…,“ začal jsem se zvedat.
„Tak vidíš, že to jde,“ usmála se mamka a otočila se. „A sežeň taky holky.“
„Hned, až mě přestane brnět ruka,“ řekl jsem a protáhnul jsem si přeleženou končetinu. Přitom jsem omylem zavadil o osušku, do které byla zabalená. Ta se z ní svezla na zem a mamka byla najednou úplně nahá. Štíhlou postavu, které by nikdo netipoval přes třicet, si udržovala tak, že chodila několikrát týdně na aerobik a každou středu a sobotu s tátou tancovat.
Takže jsem teď měl před očima mamčiny dlouhé štíhlé nohy a maličký kulatý zadeček. To jsem sice vůbec nečekal, ale už bylo pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
„Necháš toho!“ vesele zanadávala a sehnula se pro osušku. Pouze ji vzala do ruky a nahá odběhla do ložnice. Jen se jí zadeček krásně kroutil.

Vylezl jsem na zahradu, kde stále ležely Denisa a Kamila a o něčem se dohadovaly. Obě nyní byly nahoře bez a sluneční paprsky hladily jejich rozkošná nahá prsa.
„Mamka chce, abyste jí šli pomoct.“
Obě dvě sice nadávaly, ale začaly hledat plavky. Počkal jsem, až je natáhnou na sebe, zvednou se, a společně jsme šli zpátky. Z kuchyně byla slyšet hudba, tak jsme zamířili tam. V rádiu hrálo Somewhere I belong od skupiny Linkin Park a u kuchyňské linky stála mamka a kroutila se do rytmu.
„I wanna heal, I wanna feel…“, zpívala si. Byla oblečená jen do krátkých letních šatů, odhalujících její krásně dlouhé a štíhlé nohy. Bylo naprosto jasné, po kom moje sestřičky zdědily svoje krásná tělíčka.

„Uděláme si nějakou pořádnou večeři. Za vysvědčení. Ale všichni mi pomůžete, jasný?“
Všichni tři jsme přikývli. Mamka ještě vyběhla z kuchyně a zakřičela:
„Evo!“
Jakmile se vrátila, začala rozdávat úkoly. Na mě připadlo dojít do sklepa pro brambory, umýt je a oškrabat. Když jsem se vrátil zpět s plným kýblem do kuchyně a začal hledat škrabku, ve dveřích se objevila taky Eva. Stála tam jen v maličkých kalhotkách a krátkém tílku a nechápavě koukala na mamku.
„Co chceš? Já spala,“ zabručela nevlídně.
„Když mi můžou pomáhat ostatní, tak ty se nebudeš válet v posteli, holčičko. Dojdeš na zahradu a doneseš nám jablíčka a třešně na salát.“
„Dobře,“ zaskuhrala zjevně rozespalá Eva.
„Ale prvně posbírej ty spadlý na zem, rozumíš mi? A nespi už!“ zlehka ji plácla přes zadek.

Na zahradě totiž máme několik jabloní, třešní a švestek, takže je musíme pravidelně sbírat, jinak hnijou a docela smrdí. Ačkoliv švestky jsou brzo fuč, protože taťka s několika dalšími sousedy už z nich dávno vypálil slivovici. Pak nám mamka začala vykládat, jak se měla v práci.
„Dneska za mnou přišla Horáčková. Jak mi ty dvě malý děcka, dvouletý a čtyřletý. Kvůli očkování. Já to strašně nerada dělám,“ povzdechla si mamča.
„Proč?“ zeptala se Evča.
„Bolí je to a potom pláčou. Já jim vždycky říkám, že to jen štípne, a pak jim dám lízátko. Ale stejně to nepomáhá. A stará Blažková těm chudáčkům jenom nadává.“
„Tak jí vyhoď a sežeň si novou sestřičku, ne?“ navrhla Kamča.

Mamka si jen povzdechla, že s tím je problém, protože ta u ní bude muset ještě pár let vydržet, než odejde do důchodu a ona dostane nějakou novou. Ještě nějakou chvíli si nám pak stěžovala, jak jí je líto nemocných dětí a ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, nebyli jsme s to změnit téma.
Až když Denča lila olej na rozpálenou pánev a pár horkých kapek jí vystříklo na předloktí a popálilo ji, mamka v tu ránu zapomněla na cizí děti a okamžitě začala hledat nějaký krém.
Další problémy už se nevyskytly a v pěti lidech nám šla práce rychle od ruky, takže netrvalo dlouho a naše večeře začala vypadat moc pěkně. Ke konci nás už mamka vyhnala pryč, protože jsme se přece jen spíš pletli a překáželi. Zanedlouho potom, co bylo jídlo hotové, dorazil domů i taťka.

„Vedro, vedro, strašný vedro,“ to byla jediná slova, která z něj vylezla. Zapadl do koupelny a okamžitě jsme uslyšeli sprchu.
„Beztak zase nechal kolo přede dveřma. Prosím tě, Jindro, hoď ho do garáže, ať mu ho nikdo neukradne,“ poprosila mamka a zamířila ke koupelně. Ještě přede dveřmi si přetáhla šaty přes hlavu a jen v kalhotkách vlezla dovnitř.
Ozvalo se překvapené zahvízdnutí a uslyšel jsem tátu:
„Paní doktorko, budu potřebovat prohlídnout, asi jsem si udělal bebínko!“
„No, pane inženýre, vy jste ale nemehlo! Ukažte, já se vám na to podívám.“

Podíval jsem se na ségry, které se začaly chichotat.
„Jděte jim tam někdo říct, že už mu to kolo ukradli cikáni,“ navrhl jsem holkám. Dveře se otevřely a na nás vykoukly dvě mokré a smějící se hlavy.
„Já to slyšel! Padej pro to kolo!“
„Jděte si radši hrát ven, chceme si s tatínkem udělat pěknou chvilku, ok?“
Všichni jsme se cukali smíchy, ale dopřáli jsme jim jejich soukromí. Uklidil jsem kolo a šel se podívat na zahradu za sestrami. Denisa, stále ve svých bílých plavkách, a Eva, v tílku a v kalhotkách, seděly v zahradních křeslech a řešily laky na nehty.

Svalil jsem se vedle nich a zeptal se:
„Co máte v plánu?“
„Nic,“ vypadlo z Evy. Během chvíle vyběhla z domu Kamča a v ruce držela ping-pongové pálky.
„Dáme si kolotoč. Pojďte! Tak honem!“ popoháněla nás. Já jsem okamžitě vyskočil, protože jsem to považoval za skvělý nápad a holky se k nám za chviličku také přidaly. Jak běhaly kolem stolu, zadečky se jim krásně kroutily a prsa se vábivě pohupovala. Bylo to sice super, ale já si v duchu neustále nadával. Přece jsou to moje sestřičky! Tímto způsobem jsme se zabavili na dost dlouho a ani jsme nevnímali čas.

” Tak kde jste? Už na vás dávno čekáme,“ zavolal na nás táta z okna.
Když jsme vstoupili do jídelny, rodiče už seděli u stolu a něčemu se smáli.
„Aspoň se oblíkněte!“ zakroutila mamka hlavou.
„Ale vždyť je takový vedro,“ bránili jsme se.
„A co když k nám někdo přijde? Denisa a Kamila jen v plavkách, Eva v tílku a kalhotkách, takhle mi tady chodit nebudete!“ zlobila se mamka, zatímco já se neuvěřitelně bavil.
„No, ty se moc nesměj, Jindro, a taky se padej oblíct.“
„Dobře, dobře,” bránili jsme se, ale přesto jsme odběhli do svých pokojů.

Když jsem vstoupil do našeho pokoje, už tam stála Eva ve svém tílku a v maličkých kalhotkách a v rukou držela několik sukní.
„Kterou bys bral?“ zeptala se.
„Zkus tuhle,“ ukázal jsem na krátkou džínovou minisukni. „Ta ti moc sluší! Máš v ní hezký nohy.“
„Ale když já ti nevím. Kamila má přece daleko hezčí nohy a zadek než já, ne?“ zapochybovala Eva.
„Prosím tě, Eví. Kdo tady na vás bude asi koukat?“
„Třeba taťka. A taky ty! Tobě se nelíbím?“
„Vždyť jsem váš brácha. Já bych si vás neměl takhle prohlížet,.“ bránil jsem se. Přesto musím uznat, že všechny tři mají nádherné prdelky. Ale Eva má pravdu v tom, že Kamila má nejhezčí zadeček. Určitě nejvíce vysportovaný.
„Právě protože jseš můj brácha, tak se tě ptám na názor. Ale máš pravdu, tahle sukně bude dobrá,“ souhlasila se mnou a nasoukala se do ní. V rychlosti jsem se oblékl a společně jsme vyrazili dolů.

Než jsme začali jíst, táta začal vykládat takový proslov, že jsou na nás strašně pyšní a že jim děláme radost, ale že pořád ještě máme spoustu co zlepšovat. Pak jsme si přiťukli a dali se do jídla, které nám mamka donesla. K tomu nám přinesla ještě pomerančový džus. A to už si všichni začali stěžovat.
„Miláčku, já bych si dal spíš pivo,“ ohradil se táta.
„Mamí, ale já bych radši kofolu,“ stěžovala si Denisa.
„A já bych chtěla taky pivo,“ ošívala se Eva.
„Na pivo jste ještě moc malý! A ty je v tom nepodporuj!“ odpálkovala námitky máma.
„Prosím tě, už jsou to dospělý lidi! Přece nebudou pořád pít jen ty tvoje džusíky!“ pobaveně odvětil táta. Ten si (narozdíl od ní) o nás nedělal žádné iluze. Dokonce se nám přiznal, že v našem věku chodil na pivo pravidelně několikrát týdně.
„Dobře, dobře,“ bránila se mamka. Tak když už jsem to donesla, tak to vypijete, a pak si dáte, co budete chtít sami, ok?“

Začali jsme jíst a u toho jsme se řešili všelijaké věci. Probírali jsme, jaký měl kdo den a co jsme zajímavého zažili.
„No teda, paní doktorko, tohle jídlo se vám fakt povedlo!“ pochválil mamče jídlo táta. Jste fakt skvělá kuchařka!“
„Jo! Lepší jak někde v hospodě,“ přidala se i Denča.
„A víte, že Roztočilovi, jak bydlí dva domy od nás, jezdí pravidelně na jídlo do různých restaurací? A my se tady votravujem doma.“, postěžovala si Eva.
„Tak to se pak nemůžeš divit, že si starej Roztočil pořád stěžuje, že nemají peníze. Když si nemůže vodpustit drahý jídlo, tak těžko někde ušetří. Tak počítejte, pivo, cigarety, k tomu jednou dvakrát tejdně dražší večeře. Pak může těžko vopravit i tu blbou fasádu. Ne že my bysme nemohli zajet do nějaký restaurace. Ale člověk by měl taky trochu šetřit a ne hned všechno prožrat a prochlastat.“, odpověděl jí táta.

Další téma, které jsme všichni chtěli probrat, byla dovolená rodičů. Následující den totiž odjedou na dva týdny do Itálie. Copak táta, ten se těšil jako malý děcko. Ale mamka z toho byla celá nesvá. Neustále nám připomínala, co všechno musíme a nesmíme dělat. Že musíme zamykat dveře, když půjdeme někam pryč, že nesmíme po nocích někde trajdat, že si máme ráno a večer čistit zuby, že nemáme pořád jen koukat na televizi a do počítače, ale taky jít někdy ven, a když půjdeme ven, ne že půjdeme někam do hospody, a tak dále. A hlavně, když se něco stane, okamžitě budeme volat. Byla prostě chudák celá mimo. Až když nám došlo víno a já šel do sklepa pro další láhev, tak jsem měl chvíli klid od toho jejího povídání. Po jídle mamka začala odnášet a umývat nádobí, tak nám k tomu taťka řekl ještě svoje.

„Jedeme tam na dovolenou. Takže si tam jedem hlavně odpočinout. A všichni známe naší mamku. Jak se něco děje, tak je z toho nervozní. Loni jste to tady vydrželi sami, tak to zvládnete i letos. Že budete oslavovat a budete společensky unavený, o tom nepochybuju. Ale snažte se při tom nezruinovat barák. A důležitá věc, když se něco stane, tak budete držet hubu a necháte si to pro sebe, popřípadě napíšete SMS. A napíšete ji mně a ne mámě. Všichni víme proč. Je to jasný?“
„Jasný jako facka, broučku,“, ozvalo se za tátovými zády. Mamka to totiž všechno slyšela a vypadala dost naštvaně. Táta se zarazil, ale pak jen pokrčil rameny, natáhl ruku pro pivo a mrknul na nás.
„Tak děcka, honem spát!“ zahnala nás mamka do postele, jak jsme dopili víno. S tátou se přesunuli do svojí ložnice a také rychle zalehli. Další den je totiž čekala dlouhá cesta, tak se potřebovali pořádně vyspat.

„Co když se tady něco stane, až budeme pryč? Ještě pořád je můžeme vzít sebou,“ šeptala Tamara.
„Nemůžeme. Už bereme Aleše a Zuzku. Další čtyři by se do auta nevešli,“ povzdechl si Richard. Nechtěl narychlo měnit dohodnuté plány a věděl, že nesmí manželce ustoupit. Tamara se převalila na druhý bok a uvažovala:
„Tak bysme vzali dvě auta. To by se vlezli všichni.“
Richard ji objal a přitiskl k sobě:
„Víš přece, proč to takhle děláme. Sama si nedokážeš odpočinout, když je máš na očích a jsi pořád tak strašně napjatá.“

Tamara se mu schoulila do náručí.
„Ale co když se jim tady něco stane a my tady nebudem? Co budeme dělat?!“
„Neboj se. Nic se nestane,“ uklidňoval ji.
„Slibuješ?“
„Slibuju!“ A jejich rty se spojilyi ve vášnivém polibku, po němž zanedlouho oba usnuli.

Ráno se jako první probudil taťka a okamžitě začal nosit předem sbalené tašky do auta. Poté připravil snídani a šel nás probudit.
„Co je? Co se děje?“ netušil jsem, proč se mnou někdo cloumá.
„Vstávej, kluku líná! Za chvíli odjíždíme.
Celý rozespalý jsem se zvedl a rozhlédl se po pokoji. Eva seděla ve své posteli a nevypadala o nic lépe. Rozcuchané vlasy a zalepené oči.
„Hele tati, já teda pojedu s klukama pryč. Víš, jak jsem ti o tom říkal. Tak abys o tom věděl.“
„Jo, vím. Tak ještě chvíli o tom pomlč a bude to v pohodě. Máš všechno? Stan? Spacák? Chlast?“ zeptal se.
„Jo, jasný. Všechno už jsem si nachystal a je to připravený na půdě. Snad to mamka nenašla.“
„To taky doufám. Hele, ještě jedna věc. Je začátek měsíce, tak mám novej Maxim.“
A hodil mi zmiňovaný časopis. Eva okamžitě vyskočila z postele a skočila ke mně. Obvykle si ho totiž pročítáme spolu, ale táta nás zarazil.
„Pojďte se prvně nasnídat, ať nás můžete ještě vyprovodit. Kamila a Denisa už jsou snad dole.“

Oblékl jsem se a přišel do kuchyně, kde už čekala smažená vajíčka. Za chvíli dorazily i holky a přidaly se ke mně. Kamila a Denisa v úzkých tričkách a maličkých kalhotkách a Eva v krátké noční košilce. Začaly jíst a po chvíli se k nám přidal i taťka. Ten už byl oblečený a připravený na cestu. Nalil si panáka slivovice a hodil ho do sebe.
„Alkohol v malém množství neškodí v jakékoliv velikosti!“ zasmál se. Mamka dorazila až chvíli po něm a měla na sobě zatím jen podprsenku a kalhotky. Všichni jsme v tichosti polykali vajíčka a upíjeli čaj. Mamka ani nedojedla, byla celá bílá a pod očima měla velké kruhy. Bylo na ní znát, že v noci moc nespala.
„Ještě se musím vysprchovat.“, oznámila nám a zmizela.
Když jsem dojedl, chtěl jsem si vyčistit zuby a učesat se, tak jsem vpadl do koupelny. Tam ale už stála mamka, teď už oblečená do letních šatů a v ruce držela řasenku.

„Tak jaká byla sprcha? Nebyla zbytečná? Přece večer můžeš skočit do moře,“ zeptal jsem se.
„No jo, ale předtím strávím celej den v autě,“ zakroutila hlavou.
„Prosím tě, ty naděláš. A nechápu, proč si barvíš oči! Vypadáš přece hezky i bez make-upu. Víš vůbec, proč se ženský malujou a voní?“ zeptal jsem se.
„Protože jsou ošklivý a smrdí?“ kontrovala bez rozmyšlení. Natáhl jsem se pro hřeben a snažil se nějak učesat.
„Ty děláš, jako by to bylo kdovíco. Jen pojedete do Itálie.“
„Jen do Itálie? Víš, jak je to dlouhá cesta? Prosim tě, dej to sem!“ vytrhla mi hřeben z ruky.
„A posaď se!“

Namočila hřeben a v rychlosti mi vlasy učísla sama.
„No tak vidíš! Jak se říká?“
„Děkuji vám, stevarde, vzpomenu si na vás ve své závěti,“ zavtipkoval jsem.
„Když už mluvíš o vlaku, tu tvojí jízdenku jsem zrušila,“ otočila se na mě mamka.
„Cože? Co si zrušila?“ znejistěl jsem.
„Nehraj to na mě, já nejsem úplně blbá. Přece jsem ti říkala, že budeš ty dva tejdny doma s holkama.“
„Ale já přece budu doma s holkama,“ přesvědčoval jsem ji. Ale marně.
„Nelži mi, Jindro. Nelži mi. Moc dobře vím, co si měl v plánu a přitom si mi sliboval, že budeš doma. A mluvila jsem i s Adamem a Zdeňkem a oba mi to potvrdili,“ oznámila mi mamka a rtěnkou si přejela rty.
„Ale už to bylo domluvený. A já měl jet s nima! Tohle mi přece nemůžeš udělat!“ vykřikl jsem vztekle.
„Domluvený, nedomluvený, slíbil si mi, že budeš doma! A tečka!“
„Mamí, mohla by sis uvědomit, že už nejsem malý dítě!?! Už jsem velkej, a když budu chtít jet někam s klukama, tak s nima pojedu!“

V tu ránu přešla mamku dobrá nálada, celá zničehonic zesmutněla a beze slova odešla. Na chodbě už přešlapovaly i všechny holky, tak jsem se přidal k nim. Všem jim to v jejich pyžamech moc slušelo. Za chvíli za námi přišel táta a řekl nám:
„Mamka zase dostala nějakou blbou náladu. Tak počkejte u auta a radši buďte zticha.“
V garáži bylo docela horko, takže jsme auto jen otevřeli a nechali ho větrat. Zanedlouho přišli i rodiče a táta už se hrnul k volantu.
„Vždyť si měl tu slivovici,“ připomněla mu Eva. Mamka se na něj podívala, zakroutila nevěřícně hlavou a natáhla ruku:
„Klíče!“
Táta se chvíli zdráhal, ale nakonec jí je hodil. Ještě se otočil na Evu:
„Tak ti, holka, pěkně děkuju,“ dodal sarkasticky.

Mamka postupně objala všechny tři svoje dcerky, než se dostala ke mně.
„Zůstaneš doma? Ať se holkám nic nestane?“ zašeptala naléhavě. Podíval jsem se jí do očí a viděl jsem v nich obrovský strach a smutek. Co jsem měl dělat? Nechtěl jsem zůstat doma. Ale nechtěl jsem jí odporovat. Povzdechl jsem si a rozhodl se.
„Ano, mami. Budu teda doma.“
Táta na mě hodil omluvný pohled, říkající že jsem měl držet hubu, ale to už mi nijak nepomohlo. Já se neprořekl a ona by se to stejně dozvěděla.

Naskládali se do auta a mamka se zeptala:
„Tak kudy pojedem?“
„Ty seš řidič, tak je to na tobě.“
Mamka ještě vykoukla z okna:
„Děcka, budu na vás myslet. Dávejte si na sebe pozor, moc vás o to prosím. Budete opatrný? Budete?“
Všichni čtyři jsme přikývli.
„Mám vás moc ráda. Tak si to pamatujte. Jasný? A kdyby něco…“ nestihla dokončit větu.

„Jo, jo, jo. Tohle je sice super, ale takhle bysme nikdy nevyjeli. Tamaro, oni se o sebe postarají. A my musíme jet,“ přerušil ji táta. Povzdechla si, nastartovala a vycouvala z garáže. Na silnici se otočila a za chviličku byli pryč. Vyběhli jsme na silnici a mávali, dokud nám nezmizeli z dohledu. \psk jsme se otočili a vrátili se do domu. Eva a Denisa si zalezly zpátky do postelí a okamžitě usnuly. Kamila se převlékla do kraťasů a trička a zeptala se mě:
„Jdu si zaběhat, nepřidáš se?“

Jen jsem zavrtěl hlavou, dneska jsem na to neměl nejmenší chuť. Vytáhl jsem mobil a znechuceně začal psát SMS.
„Nikam nepojedu, budu se nudit doma. Matka mě přinutila.“
Kdybych tak věděl, co mi maminka nevědomě připravila! Protože následující dny strávené doma, byly plné takových překvapení, jaké jsem si nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
4616
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriáluStory 01 – První večer s Evou >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *