Toto je 19 díl z 20 v seriálu Starý příběh

Tohle bude určitě poslední část mého povídání o mé zvláštní lásce nebo snad spíš o mých láskách.

Můj vztah se synem pokračoval léta ve stejných kolejích, jak jsem už napsala. Bohužel, možná po deseti letech našeho zvláštního utajeného partnerství s Láďou nešťastně skončil můj vztah s mým dlouholetým partnerem Honzou a v mém životě nastala změna. Otevřela se přede mnou propast samoty.
Doma to nefungovalo, ani když jsem se chvilku snažila naše partnerství oživit a zbyl mi vlastně jen můj Ládík, který už ale byl několik let ženatý a plánoval děti. Jenže o to víc jsem se na něho upnula.

Kdykoliv to šlo, začala jsem se víc stýkat se svým starým zahraničním přítelem, ale perspektivu to nemělo. Přepadaly mne deprese a při jedné z návštěv u Ládi jsem si postěžovala:
„Ládíne, já už to sama doma asi nevydržím. Jestli se u mne častěji nezastavíš, tak to se snad radši zabiju.“

Věděla jsem, že to je úplně na hraně, protože jeho Helenka, která u toho byla, by si mohla něco domyslet, ale tenkrát byla báječná a sama mu poradila, ať se u mne zastaví, kdykoliv to půjde a sama zašla na kávičku častěji také. Neměla to z práce tak daleko. Bylo to od ní náramně vstřícné, ale asi neměla tenkrát ani tušení, co mezi mnou a Ládíkem bylo doopravdy.

Náš vztah byl natolik silný, že jsme si vůbec nepřipouštěli, že děláme něco špatného. Helena nic nevěděla a doma jim to v té době báječně klapalo, aspoň jak mi pořád říkal Láďa.

Trochu se to tedy zlepšilo. Místo „oficiálních partnerů“, o kterých všichni věděli, jsem tedy měla víc času na „tajného Ládíka“, ale museli jsme předstírat před všemi známými, že mezi námi nic není a že se Ládík chová jen jako vzorný a velice starostlivý syn.
Na oplátku jsem mladým pomáhala především finančně, jak jen to šlo. Kdykoliv si na něco vzpomněli, já jim to koupila a tak měli pořád dost důvodů se u mne zastavit a projevovat svou vděčnost nejrůznějším způsobem.

Snažila jsem se najít nějakého partnera, se kterým bych mohla trvaleji žít, ale nedařilo se to. Zkusila jsem to několikrát, jenže žádný za to nestál. Slyšela jsem pak o sobě, že jsem hodně na chlapy, ale tak to nikdy nebylo. Důvod byl jiný, jak už jsem naznačila.

Uplynulo několik let, během nichž jsem se věnovala na 120% své práci, Láďovi a jeho rodině. Už jsem si začínala myslet, že to tak zůstane navždy, ale jednoho dne se u mne zastavil jeden kolega podal mi nějakou vizitku se slovy: „Tohle je prý tvůj spolužák ze stejného ročníku z gymplu, prý tě už před léty sháněl, ale neúspěšně, tak když budeš mít náladu, máš se mu ozvat.“
Jméno mi nic neříkalo, koneckonců, byla jsem ze školy venku už asi třicet let, ale typická ženská zvědavost mi nedala spát a brzy jsem sebrala odvahu a číslo vytočila.
Ozval se příjemný ženský hlas. Byla to sekretářka a zdvořile mi oznámila, že se „pana ředitele zeptá, zda má čas“.
Měl.
Na jeho hlasu bylo znát překvapení a nervozita, asi nebyl zvyklý, aby mu sekretářka přepojovala nějaké ženské, ale okamžitě mne pozval na rande.
„Dáme nějaký dobrý oběd nebo večeři, Hani? Jak se ti to bude hodit?“ Trochu mne to překvapilo a blesklo mi hlavou, že jsem třeba narazila na někoho, kdo je také sám.
Nakonec jsme se dohodli na setkání za týden navečer na stanici metra s tím, že se půjdeme někam posadit a pokecáme.

O pár dnů později jsme se potkali a oba jsme si pak přiznali, že jsme si jeden druhého pamatovali trochu jinak, i když jsme se před pár lety čirou náhodou pracovně také viděli, což jsem si ale doopravdy moc nepamatovala.
Léta se na nás docela podepsala. Měla jsem před sebou úplně šedivého štíhlého sportovně založeného padesátníka, který vypadal sotva na pět a čtyřicet, a on štíhlou dámu pořád ještě s pěknou figurou.
To si nijak zbytečně nefandím, jenže měla v obličeji vepsáno třicet let dřiny a nočních směn. Žádná mládím sršící třicítka, kterou by takový chlap asi snadno sbalil.

Naše povídání se protáhlo až do pozdního večera a já zjistila, že on mluví se svojí beznadějnou, platonickou láskou z gymplu a že je z toho nervózní, jako mladý kluk.
Na škole nenašel odvahu mi to říct, protože já měla tenkrát oči jen pro někoho jiného a on by asi těžko přenesl přes srdce odmítnutí. Dneska vím, že nerad prohrává a že je schopen udělat skoro cokoliv, aby dosáhl svého cíle, ale snad férově. Aspoň co já vím.

Vyměnili jsme si tedy takovým zvláštním způsobem u pár skleniček vína životopisy a cestou na metro dohodli další setkání.
Snad abych ho povzbudila, plácla jsem při loučení, ať se mi kdykoliv ozve, že „nemám žádné zábrany“ a ještě snad abych mu dodala odvahu jsem po těch pár skleničkách vína dodala, že „manžel je o dost starší a už nestačí…“

Jasně, že si to vyložil po svém, jak se později ukázalo, i když jsem mu peripetie svého života dost popsala, až na to, že jsem úplně vynechala Láďu. Samozřejmě.
Netrvalo to nijak dlouho a naše setkání začala být bližší a nakonec se odvážil vzít mne do náručí a políbit mne, i když jsem se hned na prvním rande nejspíš ukázala v dost podivném světle.

Bylo to něco tak zvláštního! Po padesátce se tajně líbat s cizím chlapem jako nějaká puberťačka! Ale bylo to nádherné!
Vůbec jsem netušila, že v takovém věku to může být tak krásné, zamilované, ale i sexy a vzrušující. Fakt to takové bylo, to mi můžete věřit.
Byl doopravdy velice pozorný a bylo vidět, že ho opravdu zajímám a začal mne vážně přitahovat. Netušila jsem, že bych se v tak šíleném věku mohla ještě zamilovat a on říkal to samé. Docela se mi chtělo věřit, když mi opakovaně tvrdil, že nikdy nikoho tolik nemiloval, jako mne.
Třeba to byla pravda, říká to dodnes. Věřím i tomu, když mi říkává, že se mnou není jen kvůli sexu, ale kvůli tomu, jaká jsem.

Kolikrát mi říkal: “Hani, těch našich rande nemáme tři sta šedesát pět do roka, takže je musíme využívat co nejvíc naplno. Pro mě je milování s tebou třešinka na dortu a věřím, že docela určitě se oba na naše milování bláznivě těšíme. Neříkej, že ne. Ale jsem úplně happy, když se jdeme jen někam na chvíli projít nebo se posadíme někde na kus řeči.”

Po nějaké době jsem se nechala pozvat na „noční rande“ do Hiltonu.
Byl tak nervózní, že to bylo úplné fiasko, snažil se aspoň svým jazýčkem. Špatné to nebylo, ale zase tak moc zvyklá jenom na to, jsem také nebyla. Ládík tak maximálně naše hraní začal a mnohokrát se obešel i bez toho a pak už to byla většinou nejrůznější „klasika“ a můj přítel, se kterým jsem už nebyla, v tomhle oboru nevynikal už vůbec.

Nenechal se odradit s tím, že se pokusí napravit to příště, pokud mu vůbec po takové ostudě poskytnu šanci. Poskytla jsem jí a nelitovala.
Byl sice ženatý, ale já měla zase „to své tajemství“, o kterém jsem toho už dost napsala a tak mi to vlastně vyhovovalo.
Brzy všichni kolem mne věděli, že mám nového přítele. O to jsem se bleskově postarala. Říkali, že jsem úplně rozkvetla.

Když to šlo, někam jsme spolu vyrazili „na kafíčko“. Pak jsem ho poprvé pozvala na kafíčko k sobě.
Byl trochu rozpačitý a vzpamatoval se, až když jsem se zeptala tak, jak jsem se kdysi ptávala: „Coffee, tea or me?“
To odstartovalo dlouhá léta jeho dopoledních návštěv u mne, když byl můj muž služebně pryč, což býval často a když jsem měla volno přes den a když jsem se nedomluvila s Ládíkem.
Jen víkendy byly zakázané, to musel být doma pro svou rodinu.
Postupně jsem si na takový režim zvykla a zjistila jsem, že jsem se ještě jednou v životě doopravdy vážně zamilovala a měla jsem tak zase dva zvláštní partnery. Láďu a ženatého chlapa, který mi jasně řekl, že se nejspíš nikdy nerozvede, protože k tomu má svoje důvody a jedním z nich je, že nehodlá nikomu ubližovat.
I když tím vlastně ubližuje mně a nijak nezastíral, že má svojí ženu pořád moc rád, ale že si „nemůže pomoct“, protože mne miluje také a to docela bláznivě. Zkrátka chlap, který by chtěl všechny, ale všechny by nejspíš doopravdy chtěl milovat a rozdat se kvůli nim, což se nedá.
Časem jsem byla přesvědčená, že opravdu nejsem jen jeho nějaká další hračka pro sex a zábavu.

To se asi nestává tak často a ženy z toho asi moc radosti nemůžou mít, protože by každá takového chtěla jen pro sebe a ne se o něj dělit s dalšími, i když třeba ví, že jí miluje. Mně to ale báječně do mé situace zapadlo.
Vztah s Ládíkem mi to nenarušilo a sama jsem mohla zastávat pozici tolerantní a chápavé přítelkyně.

„Medvídku, já jsem vlastně taková supr milenka, jakou by ti mohli kvůli takovýmu přístupu všichni chlapi závidět. Ještě kdybych tak byla mladší, ale s tím nic neudělám. Jenže to by se asi neobešlo bez dárečků. Tady řetízek, tady dovolená, parfém nebo šatičky.
Víš, jak to s těma mladšíma je. Jsou to pěkný potvory a chtěly by tě jen pro sebe. Jo, a pak by třeba i zašly k tobě domu a vysvětlily by to tý tvý. Ty máš ve mně úplnej poklad! Jo, a samo, že by chtěly i děti. Dovedeš si to představit? Další děti po padesátce?“
Občas jsem se smála a někdy i s trochou zlomyslnosti. Ale takové té dobromyslné zlomyslnosti. Snad mi rozumíte.

Protože jsem se Ládi já také nedokázala a ani nechtěla vzdát, tak jsme na tom byli dost podobně, což on tenkrát nevěděl a já ho ani nezkoušela k ničemu přemlouvat. Teprve po řadě let jsem se odvážila poprvé naznačit něco málo ze svého tajného soukromí.

To už měl Ládík dvě malé děti a já je dost často hlídávala. Občas i přes den mezi dvěma nočními směnami. Byla to pěkná dřina.
Můj přítel si začal nejspíš postupně skládat nějaký obrázek, což už jsem zmínila v předchozích dílech mého vyprávění. Později se ukázalo, že moc mu to moje tajemství nevadilo, ba spíš naopak, zdálo se, že ho přitahuje.
O něco později mi to sám přiznal, ale já stejně nemohla nic takového ani náznakem oficiálně připustit. Ani jemu ne.

Jediná potíž byla, že jak Láďa, tak i můj přítel byli docela nároční, když šlo o milování a někdy jsem po nějakém delším turnusu nebo několika nočních směnách spojených občas i s hlídáním mých milovaných vnoučat neměla na jejich nápady ani pomyšlení a hledala jsem všelijaké výmluvy.
Zvládnout oba své milované nenasyty někdy prostě nešlo.

Jednou jsem zase byla v domě u Ládíka hlídat. Jeho šmudlíci byli z řádění venku příšerně špinaví a já jakbysmet. Vlezla jsem si s nimi před večeří do velikánské vany.

Můj přítel měl rád všelijakou novou a vzrušující zábavu a já mu tenkrát dovolila oholit mi úplně dohladka všechny chloupky. To jsem nikdy před tím neudělala ani sama.
Malá Ája, které tenkrát snad ještě nebyly ani tři roky, ale povídavá a všímavá byla, to hned šišlavě komentovala: “Jé, babí, ty tady nemás zádný chloupty! De sou?” a pěkně nahlas právě v okamžiku, kdy dorazil z práce Ládík a nakoukl do koupelny.

Snacha doma byla už pěknou chvíli a dodělávala dole v kuchyni večeři. Můj syn okamžitě přiběhl, šmudlíky vylovil z vany, utřel je, oblékl bleskově do pyžámek a vystrčil za jejich maminkou. Rychle směrem ke kuchyni prohodil: „Jsem úplně zplavenej, je děsný vedro, hned si tam po tobě vlezu, nevypouštěj to, aspoň ušetříme vodu“ a spiklenecky na mne mrkl.

„Tyjo! Vy jste ale dva blázni, předveď se mi a pěkně pomalu,“ poprosil potichu, aby to dole v kuchyni nebylo slyšet.
Vstala jsem, a postavila se ve vaně, kde jsem se po vnoučatech oplachovala v pěně a kam už mezi tím Ládík taky lezl a pyšně jsem se chvilinku vyzývavě předváděla, aby nepřišel ani o kousíček pohledu na ta nejtajnější místa. Samozřejmě, že si opatrně vyzkoušel svými citlivými prsty její hladkost ze všech stran, což jsem mu s radostí umožnila.
Postavila jsem se jednu nohou na okraj vany. Byl z toho pohledu a dotyku úplně u vytržení a bylo jasné, že si „novinku“ vyzkouší při nejbližší příležitosti naplno a taky mi to hned pošeptal:
“Ty jo, ta je úžasná! To ti fakt udělal on? Tys ho nechala, jo? Že mě to taky nenapadlo! Ty vole, ten musel mít teda zážitek. Úplný vánoce,” potichu uvažoval můj nenasytný syn, zatímco jeho prsty svůdně kroužily kolem ní a párkrát hladce vklouzly i pěkně hluboko.
Pěkně ho ta představa vzrušila a mne jeho doteky a šeptané přísliby také. Jeho ženě tenkrát nevadilo, že jsme byli v koupelně spolu, byli jsme na nahotu všichni zvyklí, ale dlouho jsme se zdržovat nemohli.

Co vám budu povídat, byl z té hladkosti úplně odrovnaný, vzrušený a náramně se mu to líbilo. Bylo to pro něj něco úplně nového. Z koupelny vyrazil až pěknou chvíli po mně.
Podrobnosti nechám stranou, ale něco málo z toho, jak jsem to tady napsala, jsem také naznačila svému příteli.
Měkce řečeno, byl překvapený, že „v našem věku“ jsme se synem spolu vlezli do vany a že snaše to nevadilo.

Za pár dní se k tomu můj přítel vrátil a já, když jsem viděla, jak to na něj zapůsobilo, jsem ještě přidala: „Jo, medvídku, občas si spolu vlezeme do vany, uděláme si pěnovou koupel, povídáme si o všem možným a já Ládíkovi třeba opřu svý chodidla o ramena a jen tak si lebedíme.”
Měl k tomu nějaký další komentář a dotaz, ale já ho usadila: “Ty jsi takovej trdlík, pitomej! Nic za tím nehledej. My jsme na sebe všichni takhle zvyklí.“
Za dalších pár dnů se mi ale přiznal, že z toho měl bláznivé, ale úžasné erotické sny.

Když mi poprvé takový sen zkusil vyprávět, hrozně jsem se vyděsila, protože se mu prý zdálo o tom, že v tom snu „odněkud shora“ pozoroval, jak se s Ládíkem koupeme a potom milujeme. Byl to prý úplně živý sen, jako kdyby seděl v kině a my byli herci na plátně.
Byla jsem z toho úplně v šoku, protože mi popsal přesně to, co jsme občas s Ládíkem dělávali.
Sebralo mne to tak, že jsem z rande utekla a vyčetla mu, že je úchyl a že jestli si myslí, že bych se mohla dopustit incestu se svým synem, tak je šílenec a ať na to zapomene.

Šel se mnou a přemluvil mne, abychom si ještě dali venku na zahrádce nějaké vínko, abych se uklidnila a já se nechala přemluvit i k návratu. Bylo z toho jedno z nejkrásnějších milování, jaké jsme až do té doby zažili.
To už jsme s mým přítelem byli spolu nejméně sedm let, možná déle a mně se už pomalu blížila šedesátka.
Čas letí jako splašený, ale náš vztah s Ládíkem už také trval pěknou řádku let. Určitě v té době jistě víc než patnáct.

Vlastně mne tenkrát uklidnilo, když jsem si uvědomila, že i kdyby to bylo tak, jak si můj přítel na okamžik myslel a on to zjistil (ale nevěděl, že to tak skutečně je), tak mne kvůli tomu nezatratí a že je možná v tomhle směru tak trochu stejně střelený jako já a že se asi nemám moc čeho bát.
Vlastně mi došlo, že je asi pěkně úchylný, měřeno pohledem běžného člověka.
Přiznávám, že mne to poznání jeho další neznámé stránky docela vzrušilo. Možná proto bylo to milování tenkrát tak výjimečné. Představa, že bych se konečně mohla někomu svěřit se svým dost hrozným, ale pro nás se synem tak úžasným tajemstvím, byla na jednu stranu lákavá, ale na druhou stranu pro mne pořád ještě naprosto nepřijatelná.
Teď jsem už ale jasně věděla, že kdyby se to nějak provalilo, můj přítel mne kvůli tomu určitě nebude odsuzovat.

Koneckonců, sám mi kdysi povídal, že doma vyzkoušeli zábavu ve třech nebo ve čtyřech s nějakými dobrými známými a ptal se, jestli bych to třeba taky nechtěla někdy zkusit.
Tenkrát jsem odpověděla něco jako: „To jsem nikdy nezkusila, miláčku, ale jo, třeba by to možná někdy šlo, ale my dva patříme k sobě a co potom s tím třetím, po tom všem? Kam s ním?“
Docela vážně jsem si říkala, že to by mohlo být super, jenže když jsem si představila takové dva nenasyty, tak jsem to rychle pustila z hlavy. Ani jeden by nechtěl pak odejít a přenechat hřiště tomu druhému.
Ale někde vzadu to zůstalo zahnízděné.

Postupně jsem se mu zmínila například o procházkách, kdy mne můj Ládík třeba políbí ne jen na tvář, jak by se slušelo, ale že mne líbá i jako milenec, protože spolu máme úžasný vztah a že to dělá tak trochu schválně, aby provokoval lidi kolem. Jasně, že to s tím provokováním jsem si vymyslela, abych to Láďovo nebo naše chování ospravedlnila, protože já ho s radostí nechávala.

Nebo o tom, že si přede mnou v lese sundal kalhoty a chtěl, abych se podívala, jestli ho něco nepokousalo. Psala jsem o tom jindy, ale mému příteli jsem neříkala všechno, jen některé náznaky, které nepřekročily určitou mez.
Zkrátka chtěla jsem, aby pochopil, že máme s mým synem hodně zvláštní vztah, ale ať za tím nic nehledá, prostě se jen máme rádi, máme k sobě asi blíž, než je obvyklé, ale nikdy jsme nepřekročili nějakou nedovolenou hranici.

Když se trochu podivil a z nějaké služební cesty do zahraničí mi zase psal o svých erotických snech, kde jsem zřejmě hrála hlavní roli a motal se mu do toho i Ládík, odpověděla jsem mu smskou, že s Ládíkem to máme tak, že „já mu můžu kdykoliv namasírovat záda nebo i pindíka a on mě klidně naopak.“
Po jeho návratu, když se na to ptal, jsem ale dodala, ať v tom žádný sex nehledá, že si jenom jeden druhému uděláme “bene”.
A ještě později jsem to úplně zapřela. Jako obvykle.

Samozřejmě, že za tím hledal úplně všechno a několikrát mi to připomněl s tím, že by tohle tedy rozhodně chtěl někdy na vlastní oči vidět nebo zažít, ale vždycky si hned povzdechl, že se mu to asi nikdy nepovede.
Já mu na to neřekla buď nic nebo jsem tak nějak neurčitě odpověděla „nikdy neříkej nikdy“ nebo i jinak vyhýbavě „kdo ví, třeba někdy“, protože mě taková představa také docela přitahovala a věděla jsem moc dobře, že jeho to tím pádem bude taky přitahovat. Já tak udržovala jeho fantazii v činnosti.

Nikdy jsem žádný sex ve třech nebo víc lidech do té doby nezkusila.
Jak jsem už napsala, sám mi kdysi při jedné naší společné chvilce řekl, že by mu nevadilo, kdybychom to někdy zkusili ve třech, ale to jsem se mu o Ládíkovi tenkrát ještě ani nezmínila a tohle všechno se mi nějak spojilo a o něco později jsem začala vážně uvažovat, jestli by to nějak nešlo zařídit.

Můj přítel míval ty své neskutečně erotické sny dál, o některých mi povídal a dokonce se mu opakovaly a tvrdil, že si je trochu umí přivolat a zkusit si přát nějaké pokračování a že se mu to občas i poštěstí.
Dokonce si je zapsal a dal mi první takový sen přečíst. Bylo to ohromně vzrušující. Četla jsem si o sobě a o Ládíkovi něco, co se takhle sice přesně nestalo, ale klidně se tak stát mohlo, protože toho bylo opravdu málo, co bychom spolu nevyzkoušeli.

Bylo na tom něco zvláštně přitažlivého i když do jisté míry perverzního, číst nebo slyšet o sobě takové věci zrovna od své lásky. Líbilo se mi to tak, že jsem mu řekla, že až bude v důchodu a bude na to dost času, že tyhle sny můžeme spolu dopsat, protože zůstávaly nedokončené. Vždycky těsně před koncem se z toho prý „naštěstí na poslední chvíli“ probudil.

Jednou mi jeden poslal v mailu na dovolenou. Vracela jsem se k němu pak ještě několikrát. Byl mimořádně vzrušující a něžný a byl v něm nejen Láďa, ale i můj přítel.

Nikdy jsem k tomu společnému psaní nenašla odvahu, i když mi to připomínal, protože těch „snových příběhů“ mi dal přečíst postupně několik. Raději jsem zvolila taktiku, že „to už je tedy opravdu moc, co si to o mně myslíš?“, „je to úchylný“ nebo „nic takovýho už nechci nikdy číst, už mi nikdy nic podobnýho neposílej.”

Býval z toho trochu přešlý, ale já měla pak pár týdnů klid a nemusela řešit své narůstající dilema, zda mu říct víc nebo neříct.
Jenže ten jeho nápad ty své sny přenášet na papír ve mně hlodal a hlodal, až jsem začala pomalu psát sama a později vznikly tyhle příběhy.
Nikdy jsem se neodvážila mé druhé lásce ty texty ukázat a samozřejmě jsem zpočátku ani neuvažovala o tom, že je v nějaké podobě vypustím ven. Určitě by v nich našel nějakou paralelu s mým skutečným životem a protože jsem ho před ním pořád ještě tajila, nechtěla jsem, aby se začal příliš vyptávat.
Publikování mne napadlo až o dost později…

Navigace v seriálu<< Starý příběh – Tenkrát před lety – Ona XIIStarý příběh – Tentokrát po mnoha letech – Ona II. >>
4.3 15 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments