Toto je 14 díl z 16 v seriálu Starý příběh

Dnešní povídání bude trochu jinak. Ti kteří čekají jenom na žhavé erotické scény, dneska asi zklamu, bude jich trochu méně. Všem pokračováním ale zdaleka není konec, takže ti, které zajímá jen erotika nebo sex jako takový, mohou dnešní kapitolu vynechat, dnes jen trochu „softu“.
Ti ostatní se třeba mohou snažit zase o něco hlouběji pochopit, co jsem tolik roků zažívala. Budu přeskakovat o spousty let tam a zase zpátky.

Uplynuly týdny, měsíce a postupně i roky od našeho druhého milování s Láďou a mnohé se změnilo. Svět měl najednou růžovější barvy, domů jsem se začala těšit, protože jsme společně sdíleli naše tolik vzrušující, tak krásné a zároveň z pohledu jiných lidí tak hrozné tajemství. A to jsem v té době ani nemohla tušit, že nás spolu takhle čeká ještě spousta nádherných let.

Bylo tak báječné vidět, jak Láďovi dělá dobře být co nejblíž ke mně, ale zároveň si teď už dával velice pečlivě pozor, aby se choval úplně neutrálně, kdykoliv byl doma jeho otec. Věděl, že by nestálo za ty problémy, kdyby dával nějak příliš najevo, co mezi námi je.
Ovšem i tak se ke mně občas přitiskl nebo mě pohladil, jakmile si byl úplně jistý, že nás nemůže nikdo vidět. Já mu teď už jeho něžné doteky a pohlazení s radostí oplácela.

Někdy se ke mně přitiskl i když jsme spolu byli někde ve městě na nákupech. Stalo se, že ve frontě u pokladny jeho ruka zajela v tlačenici někam, kam by neměla.
Jindy jsme se potkali někde v centru a on mi nedal pusu na tvář, ale bez varování mne vzal do náručí políbil se se mnou, jako bychom byli milenci.

Tuhle hru jsme občas hrávali řadu dalších let, i když se oženil.
Trochu mne to přivádělo do rozpaků, ale dělalo mi to moc dobře. Bylo náramně vzrušující, dělat na veřejnosti aspoň malinko něco, za co by nás naši známí docela určitě odsuzovali nebo by se aspoň hodně divili.
Pokud si nás někdo takhle všiml, akorát si tak mohl pomyslet, že si „ta ženská zřejmě nabrnkla „pěknýho mladýho zajíčka“.”
Docela mi to lichotilo i s pomyšlením, že nikdo ani netuší, jak je to mezi námi doopravdy a jak velikou a pro ně tak neuvěřitelnou a z jejich pohledu zavržení hodnou pravdu mají.
Nikdy jsem o tom nikomu neřekla, až po mnoha letech jsem něco několikrát naznačila svému poslednímu příteli, se kterým jsme také už spolu skoro patnáct let. Jenže pravou podstatu toho všeho jsem mu otevřeně až donedávna nikdy nepřiznala. Všechny „náznaky“ jsem pak zase zapřela, ale on si udělal vcelku přesný obrázek i tak.
Zkrátka bylo neuvěřitelně vzrušující občas si takhle trochu zahrávat.

Třeba když jsme byli doma všichni, nebo když jsme byli doma sami s Láďou (moje práce byla časově velice nepravidelná, zato o to víc náročná), ale jeho táta se mohl každou chvíli vrátit domů.

Když se později oženil nebo i před známými mne rád objímal (a já jeho), ale vždycky jen tak, aby to vypadalo, že jsme milující syn a jeho milující a pyšná matka. I když asi trochu víc, než je běžné.
Sami jsme ale věděli, že se už nemůžeme dočkat okamžiku, až budeme spolu sami. Když se nikdo nedíval, miloval odvážné provokace a jeho doteky byly daleko za hranicí běžného vztahu. Mne ale přiváděly na pokraj šílenství a tím spíš jsem se nemohla dočkat, až budeme zase jenom my dva spolu.

Nejmučivější byly návštěvy u jeho pozdější rodiny. Miloval svojí ženu, jenže nikdy nepřestal nejméně tak silně milovat i mne. Naše utajené vzájemné doteky byly tak dráždivé!
A když jsem se tam zdržela trochu déle, potají mi třeba šeptal: „Lásko, ty tvoje tlapky! Jen počkej, až budeme sami! Zastavím se u tebe a pak uvidíš, co s tebou provedu!“
„Už se nemůžu dočkat, lásko! Povídej, co bys mi chtěl provést,“ tichounce jsem oplácela zase já jemu a před očima mi probíhaly představy o tom, co všechno bychom mohli zkusit a že já zase ucítím tu jeho úžasnou sílu v sobě. Ani jeho otec ani můj tehdejší přítel se mu v tomto ohledu nedokázali ani přiblížit.

Jindy se třeba stávalo, že jsem byla přes den doma. Počkala jsem, až Ládík přijede nebo až se bude blížit čas, kdy přijet má, dala si sprchu, zabalila se do osušky a v okamžiku, kdy se objevil, jsem třeba šla něco „hledat“ do kuchyně.
Byla jsem si jistá, že on si toho všimne a bude se mne snažit aspoň trochu dotknout, pohladit, obejmout a když to půjde, že jeho ruce se budou pokoušet zabloudit i pod tu osušku.
Tu jsem schválně nechávala v takových chvílích tak, aby ho malinko provokovala, aby se třeba i malinko rozevírala a vzbuzovala v něm vzrušující představy nebo jsem jí měla vytaženou co nejvýš a mohla se pochlubit svými štíhlými, pěkně tvarovanými nožkami skoro v celé jejich délce.
Někdy jsem si sedla v obýváku na gauč, začala si upravovat svoje neposedné dlouhé vlnité vlasy a osušku jakoby mimoděk nechala, aby se trochu odhrnula. Doma jsem častěji začala nosit domácí kratinké šatičky bez podprsenky.
Zkrátka variant, které kluky vzrušují, vymyslí každá žena spousty.

Milovali jsme tyhle hry hned od začátku a vydržely nám celá léta.
Musím se pochlubit, že i když mi v té době bylo už přes čtyřicet, postavu mi záviděly holky, kterým zdaleka ještě nebylo třicet. Zní to jako chlubení, ale není.
Dneska je mi šedesát pryč a figuru mám pořád ještě jako fakt dobře udržovaná mladá dáma a zezadu vypadá moje silueta jako postava mladé slečny. Jen vrásek mi dost přibylo. Spoustu let krásné pevné trojky až čtyřky už také nejsou tak pevné. Bohužel. I když dobrá podprsenka ještě pořád dokáže udělat skoro zázrak.
Ale o tom to dnešní povídání určitě nemá být.

Takže zase zpět k tématu. Ohromně mě bavilo ho takhle provokovat. Když jsem ale to provokování protáhla, třeba při imaginárním hledání něčeho ze židle v nějaké horní poličce: „Prosím tě, Láďo, kde může bejt ten hrneček, co jsi mi koupil k svátku? Tuhle jsme si dělali čaj a teď tady není.“
To pak většinou nevydržel, přiběhl mi pomoci, jenže jeho ruce mě začaly hladívat po mých štíhlých stehnech a klouzaly pěkně po jejich vnitřku zlehka nahoru.
„Lásko, jsi tak nádherná, máš tak krásný nohy! Jsou tak hebounký!“ slýchávala jsem různé takové lichotky a přiznávám, že jsem se vždycky na nějaké těšila.
„Celá jsi hebounká!“ šeptal, když jsem dopustila, aby se jeho prsty dostaly až úplně nahoru.
Už věděl, co mám ráda a jeho fantazie a výřečnost v tomhle směru byly výjimečné.
„Tyjo! Hebounká není správný slovo! Víš, že už jsi zase nádherně hladká a že ty prsty samy kloužou dovnitř? Nenašlo by se tam místečko nejen pro ně?“

Samozřejmě, že jsem se pak na té židli otočila a naoko se zlobívala.
„Medvěde, co to děláš? Vždyť to přeci nejde! To se nesmí a co kdyby někdo přišel?“
Ale ani jsem se nehnula a chvilku jsme se třeba dívali jeden druhému do očí a naše vzájemné úsměvy byly víc než výmluvné.
Stačilo, abych se na té židličce jen malinko zaklonila, dala ruce v bok, jako že se zlobím, a Ládík už mě podržel za mojí prdelku a jeho pusa se začala dobývat všude, kamkoliv to bylo jen trochu možné. Jeho náramně šikovné prsty vklouzly, až kam to šlo, a spustily dokonalý mazlící koncert.
Nechávala jsem ho jen chvilinku a pak jsem vždycky našla nějaký důvod tu tak nádherně vzrušující hru ukončit, třeba takhle a trochu polohlasně: „Jsi můj miláček, Ládíne, ale tohle teď přeci nejde, vždyť někdo může každou chvíli přijít.“
Nebo: „Táta se vrátí z garáže a podívej se, co ti to tady trčí!“ a seskočila jsem ze židle dolů.
Letmým dotekem jsem pohladila jeho už obvykle hezky pozvednutou chloubu, políbila ho vyzývavě na rty a zahnala ho do jeho pokojíku a sama se šla taky obléct.
Reagoval totiž na takové situace skoro okamžitě a trvávalo mu pak dost dlouho, než mohl ze svého pokojíku zase normálně vyjít ven.
Horší to bývalo, když už se oženil, protože ten jeho nádherný nástroj byl v pohotovosti pořád. O to jsme museli být opatrnější, protože toho jeho „vzedmutí“ by si nevšiml jen někdo úplně slepý.

Těch variant byl opravdu bezpočet a vyzkoušeli jsme za ty roky, co trval náš tak zvláštní vztah, snad všechny.
Jak už jsem napsala, v těch hrách jsme pokračovali i po jeho svatbě, i když už ne tak často.
Oba jsme měli později nepravidelnou pracovní dobu, takže někdy bývala celá dopoledne naše.
Můj vztah s mým dlouholetým přítelem náhle skončil a Láďa mi pomáhal tohle období překlenut. Utěšovali jsme se navzájem i po té, když se pak po mnoha letech manželství rozvedl zase on a oba jsme se trápili kvůli jeho dětem a vlastně v tom občas pokračujeme až dosud, i když roky zastavit nejde.

Pikantní je na tom i to, že na počátku našeho vztahu s Ládíkem jsem měla přítele Honzíka a posledních patnáct let mám přítele, kterého miluji stejné bláznivě, jako svého Láďu. A stejně jsme pokračovali v těch hrách pořád dál a milovali se, kdykoliv to okolnosti dovolily.
Já měla občas problém zařídit všechno tak, aby můj pozdější přítel nic netušil.

S mým prvním přítelem Honzíkem jsme spolu pracovali, takže to bylo jiné. Teprve později jsem si uvědomila, že díky některým mým náznakům si samozřejmě moje poslední láska v hlavě srovnala všechno poměrně brzy. Bylo mu asi dost jasné, že třeba migréna, která mne občas popadla, přišla výhradně pokaždé, zrovna když jsem den před tím byla u Ládi, abych mu navařila pro děti, a já kvůli ní zrušila naše rande.
Nebo když jsme měli mezi mými turnusy naplánované setkání a já mu ho na poslední chvíli zrušila: “Lásko, je mi to strašně moc líto, ale Helenka mi sem za hodinu přiveze děti, jsou nějaký marodný a nemá je kam dát.”
Je jasné, že si mohla vzít paragraf na hlídání, tím spíš, že já třeba měla volný den mezi dvěma nočními směnami.

Někdy to tak bylo doopravdy, ale někdy za hodinku po tom telefonátu dorazil Láďa. Jemu jsem nikdy nic nedokázala odříct.
Měla jsem sice trochu výčitky svědomí, protože mnohdy nešlo vůbec o sex nebo milování, ale jen o to, abychom mohli s touhle mou tajnou láskou být chvilku spolu jen sami dva. Prostě jsme jen klábosili, stulili se k sobě do “dolíčku” a pili u toho kafíčko, protože on přijel autem a vínko nemohl.

Jindy se ale jeho návštěva změnila v naprosto bláznivé šílenství, po kterém jsme zůstávali dlouhé minuty úplně vyřízení bezvládně ležet. Jenže to samé jsem zažívala i s mým přítelem a tak jsem se v tom pěkně motala, jak jsem se snažila žádného z nich neošidit.
Tenkrát mne vůbec ani nenapadlo, že by se mohli spolu třeba také potkávat a už vůbec ne v mé přítomnosti.

Mého milovaného mladého náruživce přivádělo do naprosté euforie rozčesávání mých fakt pěkných, bohatých, ale neposedných vlnitých vlasů, když jsem se usadila na kanapi po sprše jen v osušce. Tenkrát mi ještě nešedivěly.
Stačilo, abych se pohodlně posadila a dala si jednu nohu pod sebe a vlasy si projížděla kartáčem. To se osuška pěkně rozevřela a jemu jsem dopřála pohled na můj pečlivě upravený trojúhelníček tmavých chloupků a ponechala na jeho fantazii, aby si představil, co se pod nimi skrývá a co by s tím šlo všechno dělat.
Tohle jsem si šetřívala na chvíle, kdy jsem věděla, že jsou zrovna bezpečné dny, manžel někde pryč a nemůže se objevit a nikdo ze sousedů určitě nepřijde.
Bylo jasné, že tohle žádný chlap nemůže vydržet. Předem jsem si dala krátce před jeho příchodem sprchu a netrpělivě jsem čekala až dorazí, protože jsme se domluvili, že se uvolní z práce a bude u mne třeba v deset.

Věděla jsem, že dlouho nevydrží jen tak mě pozorovat. A pozorovával mě naprosto nepokrytě. Bezostyšně mne hltal svými pohledy, které mířily převážně střídavě k hornímu i dolnímu okraji mé osušky.
Kafíčko nebo vínko ho přestávalo zajímat a já zase nepokrytě sledovala, jak se jeho kalhoty bleskově začínají napínat nevídaným tlakem jeho skvělého nástroje.
Vždycky si v takových chvílích našel důvod, jak si sednout, aby měl dobrý výhled a bylo jen otázkou času, kdy se ke mně začne tulit a dá příležitost svým nedočkavým prstům. Něžně si se mnou pohrát nebo mi vtisknout spoustu co nejsladších pusinek, všude, kam se dostane.
„Jsi šílená provokatérka lásko, takhle mě trápit! Víš co bych ti nejradši hned udělal? Kdybych věděl, že táta nemůže každou chvíli přijít, už bys ležela tamhle na té tvé širokánské houpavé posteli a já bych byl pěkně zabořenej mezi těma tvýma štíhlýma kolínkama! Jo, ale miluju to! Jen počkej, až nebude nic hrozit, uvidíš, zač je toho loket!“ vyhrožoval mi se smyslným úsměvem a já se nemohla dočkat, až to doopravdy uvidím nebo spíš ucítím. Takže jsem odpověděla třeba takhle: “Ale lásko, vždyť jsem ti přeci říkala, že dneska nemůže nikdo přijít! Tys snad zapomněl?”

Takový signál pak způsobil, že osuška šla ne mým přičiněním okamžitě dolů, jeho šaty byly v mžiku na podlaze a vzápětí už mne popadl a hodil na zmíněnou postel a divočinu, která nastala, si snad dokážete představit.
Byl přeci jen pořád v nejlepších letech, ale já se snažila nezůstat mu nic dlužná a nemohla jsem se jeho síly a energie vůbec nabažit.
Nechtěla jsem, aby to skončilo a on míval jedinečnou výdrž, takže tohle mé přání většinou dokázal splnit.
Kolikrát už jsem vůbec nemohla a všechno mne bolelo, ale neměla jsem pořád dost té jeho neuvěřitelné energie. Někdy ta euforie trvala třeba půl hodiny a pak jsme si oba úplně vyřízení šeptali: “Teda Hani, tohle snad není možný! Já jsem jak hadrovej panák. Úplně jsi mě zničila.”
“Lásko, to tys zničil mě. Já teď nebudu schopná udělat ani krok! Pojď, jdeme do sprchy a pak se k sobě ještě na chvilku přitulíme. Ale tohle stačilo!”

Asi po roce se odvážil v našem soukromí říkat mi jménem. Samotnou mne to nikdy nenapadlo, byl to pořád můj Ládík, miláček, láska, Myšák, někdy i medvěd a podobně, ale dělalo mi to dobře. Cítila jsem se rázem zase o hodně mladší. Skoro jako rovnocenná partnerka, nebo jestli chcete, tak milenka.

Já po takové šílenosti neměla na nějaké další milování nejmíň dva dny ani pomyšlení.
Takže zase pak ráno následoval telefonát mému příteli: “Lásko, je mi to strašně moc líto, ale Helenka mi sem za hodinu zase přiveze děti. Jsou nějaký marodný a nemá je kam dát, dnešek musíme zrušit.“
Někdy se nabízel, že mi s hlídáním pomůže, ale nechal si to vždycky vymluvit. Naštěstí.
Snažila jsem se mu to vynahradit hned příště. Jenže to byl, nebo vlastně pořád ještě je, stejný šílenec jako můj Láďa, takže pak zase dostal košem ten můj.
Zkrátka na nedostatek milování jsem si nemohla stěžovat. Jo, samozřejmě, že jindy to zase bylo to nejsmyslnější hraní si a mazlení se, jaké si jen může někdo představit. Hodina nebo dvě něčeho takového bohatě vynahradily ba i předčily tu divočinu.

Oba milovali vysávání mých šťavnatých špuntíků a já zase zbožňovala, když moje ňadra pořádně sevřeli, když vzali jejich špuntíky do svých prstů a zmáčkli je, jak jen to nejvíc šlo. Ta bolest mne někdy dokázala nádherně vzrušit a pak z toho bývaly i modřinky nebo cucflíčky.
Můj bláznivý Ládín mi po sobě někdy nechal takové stopy i těsně vedle pečlivě upraveného kožíšku a já pak musela pro jistotu rande s mým přítelem zrušit.
Ale stalo se i to, že jsem si neuvědomila, co mi Myšák zase takhle udělal a druhý den jsem měla domluvené rande s mým přítelem, a to nešlo odložit. Snažila jsem se to zahrát jen na „mazlící ‚dolíček“, ale měli jsme dlouhou pauzu a když šly kalhotky pryč, musela jsem ho předem upozornit, že jsme pekli buřtíky a že mne asi pokousal nějaký mravenec.
Bylo znát, že o mravenci, který mne byl pokousal před pěti dny přes kamaše a kalhotky takovým způsobem, že tam zůstaly ještě tak veliké stopy, si myslí své. Obzvlášť, když stopy po mravenčím kousnutí byly znát ještě i další týden.
Naštěstí to nekomentoval. Jen o pár týdnů později konstatoval, že jeho ženu pokousali mravenci taky a že „to tedy musely bejt pěkně veliký potvory, asi nějaký zmutovaný, protože jí nadělaly zřejmě štípance přes džíny a kalhotky a že je tam má taky už druhej tejden“.
Tenkrát jsem to raději nekomentovala, ale bylo jasné, že na mravence nebo vznik jejich štípanců má svůj vlastní názor.

Bylo docela zvláštní, že obě moje lásky milovaly, když jsem si je převrátila na záda, podržela jim ruce za hlavou a nechala tenkrát už po padesátce svá pořád ještě pěkná, plná ňadra přejíždět kolem jejich úst.

“Vem si je! Hmm, takhle ne, jemně! Ták a teď ho zkus vysát. A stačilo, tak a teď si chyť to druhý. Ták. A pořádně, ale nezlob!”

Bylo náramně vzrušující cítit, že se snaží do svých rtů zachytit ty něžné, ale tolik šťavnaté špuntíky a já je mohla dráždit tím, že jsem jim to dovolila jen chvilkama a diktovala jim, co teď smí a co už zase ne.

Nedovolila jsem jim ani to, aby jejich nádherně tuhé kolíčky vklouzly zezadu nebo zespodu do mne hlouběji. Sama jsem řídila, jaké dotyky jim dovolím.
“Mm, m, teď ještě nech toho svýho klučíka na pokoji! Nene, kalhotky zůstanou kde jsou, ale může se snažit najít si skulinku! To jo!”
A když se jim po velikém úsilí třeba podařilo dostat se s tím jejich dokonale tvrdým nástrojem kousíček pod kalhotky, k čemuž jsem jim musela svými pohyby stejně pomoct, mohla jsem je aspoň pochválit: “Jo, šikulka, ale dál už ne! Teď si jen takhle hrajeme. Ale nikam a nezlob, řekla jsem, že teď jen takhle!”

Stačilo pár minut takového “trápení” a pak už se to nedalo vydržet. Nakonec jsem je nechala, aby konečně dosáhli toho, po čem jsme stejně vždycky oba toužili od samého počátku.
“Tak a myslím, že je čas dát ty kalhotky pryč, lásko.”
V mžiku byli nahoře a já sotva stihla nadzdvihnout svoje štíhlé boky a kalhotky letěly někam pryč.
Odměnou mi byla další “divočina”, ale ta tentokrát nemívala dlouhé trvání.

Byli jsme vzrušení až do krajnosti, a já byla tak mokrá, že stačilo jen pár vteřin nebo minutka či dvě prudkých přírazů a bylo hotovo. V tomhle byli fakt oba stejní.
Stalo se, že když se nám tohle stalo mimo domov, musela jsem pak jít domů „naostro“, protože kalhotky studily a vůbec nebyly příjemné.

Ta bláznivá nenasytnost Ládíka neopustila ani daleko po třicítce a vlastně nikdy.
Říkával, že takhle bláznivě na něho působím jenom já, ale myslela jsem, že mi chtěl především udělat radost. Bože, jak bylo úžasné poslouchat jeho lichotky, ale i jeho provokativní narážky na naše milování a plánování dalších schůzek a někdy i scénářů o tom, co všechno spolu budeme dělat. Jeho fantazie neznala hranic.
To samé jsem prožívala se svým přítelem. Asi bych tady už nebyla, kdyby šlo všechna jejich přání splnit. S mým přítelem jsme se shodli, že kdyby nás nechali neomezeně spolu už někdy „zamlada, tak bychom se v krátký době ušukali k smrti“.
Ale naštěstí jsme všichni tři měli spoustu práce a ta naše setkání byla takhle bláznivě intenzivní právě protože já tolik milovala je a oni mne.
Naše rande jsme museli vždy dopředu opatrně plánovat a bezmezně jsme se na ně těšili. To vše i s ohledem na mého muže a na to, že jsem nebrala antikoncepci, což už jsem zmínila.

Ale zase zpět k našemu původnímu příběhu.
Jak jsem už napsala, vždycky jsem takové nebezpečné hry brzy ukončila, pokud jsem si nebyla jistá, že nehrozí nějaké neočekávané nebezpečí.
“Stačilo, lásko! Nebuď blázen, nejsme tady sami. Víš, co by to bylo za průser, kdyby sem teď někdo strčil hlavu?”
Ládík byl šílenec, který s každým přibývajícím rokem chtěl víc a víc a jeho nenasytnost a také odvaha, rostla často až za hranice „rozumného rizika“, jestli to tak můžu napsat.
Jenže takové „riskantní“ situace vzrušovaly do krajnosti i mě a hrozila okamžitá ztráta jakýchkoliv zábran a zdravého rozumu.

Postupně se z něho stal dominantní chlap, který někdy vyžadoval, abych byla jeho bezpodmínečná „sub“, což občas také bylo náramně vzrušující.
Já do té doby neměla ani to nejmenší tušení, že by mne něco takového mohlo bavit, že by se mi to mohlo líbit nebo že by mne to mohlo dokonce i vzrušovat. To jsem si pak nechala vnutit i ty modřinky nebo cucfleky, přestože jsem měla jen o něco později zase „jiné povinnosti“, jak už jsem psala.
Vlastně mi je pak ani nemusel vnucovat, když správně začal, chtěla jsem pak všechno už sama.
Potom později mne vzrušoval někde hluboko uvnitř takový zvláštní pocit, že své druhé lásce tak trošku naznačím, že mám i tajný život také já a nejen on, ženatý chlap. Trochu jsem chtěla, aby žárlil. Možná jsem si přála už od samého začátku nějak oba dva ty mé milované nenasyty skloubit, ale bála jsem se toho. Oba dokázali být neskuteční a byla jsem si tenkrát jistá, že by mne spolu dokonale zničili. To jsem samozřejmě nechtěla.

Byli oba stejní i v tom, že se shodli nezávisle na sobě, že s nikým jiným tohle šílené vzrušení nezažívají. Že takhle na ně působím jen já.
Já to měla s nimi stejné. Jiní chlapi mi roky už nic moc neříkali, ale když se objevil jeden z těch dvou, neuměla jsem se ovládnout a chtěla jsem je stejně bláznivě, jako oni mne.
Když se pak po čase spolu setkali, byla jsem uvnitř úplně rozpolcená a nebyla jsem si jistá, jak to všechno udělat, aby ani jeden z nich nebyl dotčený, nežárlil a zároveň se necítil nějak odstrčený.
Nedokázala jsem se s nimi o tom bavit otevřeně. Tedy hlavně s mým pozdějším přítelem, abych byla přesnější.

Bylo mi jasné, že si můj přítel udělá vcelku správný logický závěr o mém vztahu s Láďou, podvědomě jsem si to asi tak přála, ale já mu zase a znovu potom stejně celé roky zapírala, že by mezi mnou a Ládíkem bylo „něco víc“.
Člověk velmi často překvapí sám sebe nebo o sobě zjistí věci, o kterých vůbec neměl ani tušení…

Později, když už se Ládík rozvedl, jsem zjistila, že měl dominantní sklony nejen doma, ale k mému zármutku i jinde. Nikdy jsem mu to nevyčítala, protože se vždycky od všech dalších potenciálních druhých manželek nebo i předchozích záletů v manželství zase vrátil ke mně.
Náš vztah pokračoval pořád ve stejných kolejích, i když pak po padesátce nebo i po šedesátce už jsem tu bouřlivou intenzitu občas už tolik nezvládala a preferovala jsem něžné mazlení třeba zakončené i něžným milováním. Vůbec mi pak nevadilo mi, když zůstalo jen u něžného mazlení.

Koneckonců, jak už jsem se zmínila, můj přítel byl zrovna takový nenasyta a často neuvěřitelný, báječný a naprosto dokonalý milenec a zvládat oba jako zamlada už prostě nešlo pokaždé. Co víc by si žena mohla přát? Tedy aspoň pokud jde o samo milování…
Jenže všechno nejde donekonečna.

Někdy jsem Ládíka spiklenecky provokovala i když byl jeho táta doma. Ohromně mne vzrušovalo sevřít jeho chloubu přes kalhoty a cítit, jak se během pár krátkých chvilek v mé ruce neuvěřitelně zvětší a ztvrdne na kámen. Jenže mne zdaleka tolik nevzrušoval pocit, že si s ním mohu takhle chvilku hrát, jak spíš daleko víc mne dráždil pohled na něho, jak začíná být neskutečně vzrušený on.
A to všechno stupňovala kombinace s pocitem rizika, že by si manžel (nebo když to bylo někde mimo domov, tak někdo jiný) mohl něčeho všimnout. Samozřejmě, vždycky jsem to musela dělat tak, aby nikdo nic neviděl. Jakmile jsem dosáhla svého, nenápadně jsem zavelela, ať zmizí, protože to by byl malér.

Tyhle hry ale trvaly jen prvních pár let, protože se rychle oženil a odstěhoval a pak už byly vzácnější, ale o tom se ještě zmíním.
Je vám asi jasné, že on mi to oplácel stejnou mincí, ale odejít musel vždycky on, protože jeho vzrušení nebylo možné skrýt žádným způsobem bez ohledu na to, kdo z nás začal.

Když jsme byli sami, nechala jsem ho, aby mne objal a aby jeho nedočkavé, ale většinou tak něžné prsty zakroužily kolem špuntíků mých stále ještě pevných ňader a jeho ruce je trochu promasírovaly nebo aby ty jeho prsty, které pak byly úžasně šikovné, což jsem již zmínila na počátku této kapitoly, zajely pod moje domácí šatičky a pohladily mne přes kalhotky.
Někdy jsem dovolila, aby zajely i pod ně, eventuálně pod tu osušku, o které tady byla zmínka, nebo pod župánek, a aby si letmo pohrály s mojí chlupatinkou, která z jeho dotyků byla vždycky okamžitě stejně vzrušená, jako jeho kolík a připravená na další zábavu, i když k té docházelo poměrně zřídka.

Tady zdravý rozum vítězil docela spolehlivě.
Jednak jsem měla svého stálého přítele Honzíka a později mého současného přítele, jednak můj manžel nebyl pryč pořád a jednak jsem nebrala antikoncepci a na nějaké přerušované milování mne nikdy moc neužilo. Nebyla jsem si jistá, jestli by Ládík něco takového zvládl. A to ani později, protože, jak jsem už napsala, když ho ovládlo vzrušení z mé přítomnosti, jeho dominantní povaha si moc nedala poručit a špatně se kontroloval.
Pak už vyžadoval, aby milování bylo „se vším všudy“ tak, jak byl zvyklý, a bránit se jeho bezpočetným miminkům, kterými mne vždycky dokonale zaplnil, by nemělo naději na úspěch.

Výjimkou byly riskantní chvilky třeba u někoho na návštěvě a dokonce i malinká šíleně vzrušující epizodka na toaletě v letadle, když jsme letěli přes noc na dovolenou, to byla neuvěřitelná „rychlovka“, ale jinak to bylo vždycky spíš jen takové hraní si, dráždění se.

Jak už jsem také zmínila, někdy se z toho vyklubala pěkná divočina a tu jsem milovala nade vše, ale to jen když bylo riziko minimální.
A zkuste pak takového rozpáleného chlapa nějak krotit nebo omezovat. Zbytečné.

Stejně tak to bývalo, když letmo sevřel nebo pohladil má v té době ještě pořád nádherná, veliká a pevná ňadra. To jsem tolik milovala a dodnes miluju.
Za odměnu jsem mu dala vždycky nádhernou pusu nebo když bylo o malinko víc času, začala jsem se s ním líbat a laskali jsme se navzájem. Zbožňoval, když jsem ho zase pro změnu já začala svou rukou hladit přes kalhoty, nebo když jsem letmo vklouzla na chvilinku i pod ně, nebo když jsem zajela rukou do jeho kapsy.
To jsme občas zkusili třeba i na ulici, když jsem se do něho při chůzi zavěsila.

Bylo úžasné, když jsem mu někde o samotě, ale zároveň mezi lidmi nebo blízko nich, mohla něžně hladit jeho mužství, ze kterého se bleskově stával nádherný nástroj, který by udělal radost každé, nebo když zase něžně masíroval on přes kalhotky nebo punčošky mojí holčinku, až byla naprosto dokonale mokrá.
A nejhezčí bylo, když jsme si to takhle kratince dělali oba současně. V takových ukradených chvílích to ale nesmělo nikdy trvat dlouho, protože jsme nikdy nevěděli, kdy se někdo může objevit. Jestli třeba nezazvoní sousedka nebo nějaký jeho kamarád nebo se neobjeví jeho Hanička, protože už byla na cestě z práce, nebo jestli někde na veřejnosti nebudeme někoho všímavého pohoršovat.
Jít třeba po ulici s rukou nenápadně zasunutou do jeho kapsy a cítit, jak se bleskově zvětšuje jeho mužství, bylo k zbláznění. Milovala jsem a dodnes miluju takové provokativní a svým způsobem nebezpečné situace.

Stejné věci dodnes zažívám i se svým současným přítelem. Ptává se mne, jestli náhodou není úchyl, že ho baví dělat takové věci i po šedesátce. Vlastně skoro na veřejnosti. Nemyslím si to. Je báječný.

Když jsme se pak po takovém ukradeném kratinkém pomazlení na chvilku zase ocitli sami, šeptali jsme si, jaké to bylo před okamžikem nádherné a hlavně můj Ládík: “Haničko, lásko, provokatérko, víš ty co já s tebou hned příští čtvrtek udělám, až se za tebou zastavím v kanclu, tedy jestli nám to klapne? Jo a buď rovnou bez kalhotek, to ostatní si můžeš nechat. Chodívám kolem jedenáctý. Víš, jak se těším, až půjdou tyhle krásný kolínka od sebe? I když tam někdo možná i z tvých kolegů bude někde vedle? Mám ještě pokračovat?”

Samo, že jsem někdy přikývla a nechala se unášet jeho nezkrotnou fantazií, kdy mi šeptával, co všechno se mnou potom provede.
Já pak byla vzrušená až do krajnosti jenom z těch jeho řečí. Nikdy ale nebyly oplzlé. Vždycky se snažil popisovat mi ten svůj scénář jemně, ale s obrovskou dávkou erotiky.
To je, myslím, veliký rozdíl. Byly z toho pak nekonečné chvíle, dny a někdy i týdny těšení se, až se jeho představy konečně uskuteční.
Ale v té době to byly už i moje představy a těšila jsem se na naše utajené společné okamžiky stejně jako on a ráda jsem mu ty představy připomínala.

Uplynuly třeba i dva nebo tři týdny, než jsme je mohli uskutečnit a pak jsem mu pomáhala s veškerou vervou dotáhnout je do úplného konce. Nejúžasnější bývalo plnit si tyhle představy na nějakém úplně neočekávaném místě mimo plán. Jenže to nejde předvídat. O to je to pak krásnější.

Nevím, je to možná nádherný úděl většiny žen, které mají o mnoho let mladšího milence. Snažit se držet s ním krok. Jednak je to vzrušující a jednak se pak možná cítí daleko mladší.
Alespoň já to tak měla. Jako kdybych byla mladá slečna nebo paní. Věděla jsem, že nejsem. Ale ty chvilkové pocity byly k nezaplacení. A nikdo mi je už nemůže vzít.
Stejně tak jako ty spousty vzpomínek, které na ta léta mám.

Některé situace zmíním v dalším pokračování. Možná to nebudou ty nejvíc “žhavé”, které by patřily na tyto stránky víc, ale pro mne byly něčím zajímavé a vybavily se mi i mnohem později.
Psát jen tak o sexu, takříkajíc každodenním, by bylo nošením dříví do lesa. Ten všichni znají a zažili ho mnohokrát. Myslím, že nesmí chybět aspoň náznak příběhu nebo nějaké neobvyklosti, které se nezažijí každý den.

Samotné okolnosti bývají často mnohem zajímavější nebo víc vzrušující než milování samo. Ale některé mohou mít význam jen pro mne nebo pro něho.

Navigace v seriálu<< Starý příběh – jeho pohled VI.Starý příběh – Tenkrát před lety – Ona X >>
4.3 20 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments