Toto je 11 díl z 12 v seriálu Nejsem mamánek

O nedělním pozdějším dopoledni se probudili téměř současně. Pousmáli se na sebe. On s nějakým dalším očekáváním v očích, ona po ránu spíše plaše, ještě stále s provinilým výrazem. Za světla ji odvaha vždy přešla a nenašla v sobě dost kuráže s ním polehávat v posteli, či udělat si nějaké to ranní číslo.
Máti se posadila na posteli, již s dekou přehozenou přes sebe. Zády k němu se postavila a urychleně si oblékla župan.

Kdy jí konečně uvidím při plném světle úplně nahou? Toto mi dělá určitě schválně.
Kundu jí lížu, kozy saju, už i prsty jsem ji vrazil do zadku, udělám vše, co jí na očích vidím a že bych si i rád prohlédl její postavu za denního světla, ji asi ještě ani nenapadlo.

„Mladej, hop! Je potřeba vstávat, když chceme někam vyjet. A v kuchyni máš práci!“
Tónem hlasu napověděla, že to myslí vážně. Z komody si vytáhla čisté prádlo a je na odchodu do sprchy.
„Vyvětrej, jak vstaneš.“

Po společné snídani Petr navrhl, aby vyrazili co nejdříve a na mírně pozdější oběd se někde zastavili. Máti s uvařenou kávou v ruce to kvitovala s povděkem.
„Ale žádné šílenosti jako s klukama. Jasné! Takže zvol rozumnou trasu.“ Měla trošku obavu z celodenní projížďky.
„Neboj, bude se ti to doopravdy líbit. Mírně po lesních cestách nahoru, dolů. Prostě se nech překvapit. Jdu se už oblíct a kouknu se ti na kolo. Počkám venku.“

Dohodnuto. Petr již odešel, když se začala soukat do těsnějšího úboru. Pod cyklokraťasy si schválně vzala tanga a pod dres obligátní sportovní podprsenku.
Aby vypadala ještě více sexy, kšandy si upravila tak, aby se jí prsa více stlačovala k sobě.
Poslední úpravy před zrcadlem a následně spokojeně scházela ze schodů.

Venku s již připravenými koly, opět hraje znuděného, kterému je trapně být v jeho věku viděn s maminkou. Ale vnitřně se dme pýchou nad vizáží své přicházející partnerky.

Copak!? Nějak ti padá brada! Že by to bylo přesně to, co na tebe působí?
Letmo mrkla očkem na Petra a pousmála se.

Část trasy znala, proto ji Petr rád pustil před sebe, či jel vedle ní. Kochal se pohledem na její, v kraťasech upnutý zadek bez rušivého obtisku kalhotek, či na horní části stehen, nádherně vymodelované v těsných nohavicích. I ta zpropadená helma ji dodávala ještě větší sexapel!
Když v kopci musela zabrat a nadzvedla se ze sedla, ocas se mu vždy postavil.

U oběda si ji opět hltavě prohlížel. Hlavně se nemohl dosytosti nabažit jejich šlemi semknutými ňadry.
V jednu chvíli mu hlavou dokonce prolétla myšlenka o jejich společném, úplném přestěhování se do jiného města.
„Co tak zíráš? Pokapala jsem se?“ začala se prohlížet.
„Evo, já se tě nikdy nevzdám. Chci být stále s tebou. A o celozávodní jedeme spolu na dovolenou,“ vypadlo z něho bezděčně.
„Petře!“ sykla po něm. „To raději probereme někde v klidu.“

Proboha! To nevycválané mládí si nevidí do huby! Ani nevím, zda ti vedle něco slyšeli.
Jednou mami, pak zase jménem, do toho dovolená… A společná dovolená!? Co to mele za hovadiny, blbec! I když…. Hm? Cizí prostředí, okolo absolutně neznámí lidé a k tomu velmi, ale fakt velmi nadržený koloušek. Evino, budeš si ji pak léčit mastičkami a sedět v heřmánkovém nálevu.

„Co ti přišlo k smíchu?” nechápe její reakci.
„Nic, nic. Jen jsem myšlenkově odbočila. A o jaké dovolené jsi to mluvil? Já totiž nemám v práci nic nahlášeného. Ale počkej. Zaplatíme a s pitím si sedneme venku.“

Pak na sluníčku, když byli schovaní u stolu pod sluneníkem, si ještě vzala slovo.
„Cos prvně vyhrknul, to si nech ještě projít hlavou. Ano? Jak bys to vše chtěl vysvětlit sestře, dědovi a bábi?
Můžeme je třeba navštívit hned příští víkend a jistě rád jim to vyklopíš a oni tě určitě plně pochopí a ještě k tomu pochválí,“ neodpustila si štiplavou poznámku. „A jak se zachováš vůči sousedům a v práci? A ty nechceš, někdy v budoucnu, mít vlastní rodinu a děti? A taky mi věčně nebude čtyřicet, pětačtyřicet. Bereš v potaz, že jak půjdu do důchodu, ty budeš zhruba v mém věku? Teď to je a snad i pro tebe pěkné. Ale roky hochu nezastavíš. Takže máš nad čím přemýšlet. A jestli dovolíš, nech takové to, kdyby jakby, koňovi. Ten má větší hlavu.“
Stále si hrála pootáčením darovaného prstýnku na ruce.
„A co ta dovolená?“ chtěla odlehčit napjaté atmosféře a raději změnila téma.

Po jejím monologu Petrovi došlo, že se nechal myšlenkami hodně unést a mrzelo ho jeho zbrklé a nerozumné chování.
„Jsem vůl. Promiň. Jsi prostě celkově fantastická a hlavně maximálně hezká ženská, kterou obdivuji, zbožňuji a nechtěl bych, abys….. Abys mi…. Aby tě získal někdo jiný. A jak mám vědět, co bude za pět, deset let? Otec si tě taky bral na celý život a přesto odešel.“
Sklopil oči i hlavu ještě níž a nejraději by tu ani nebyl.

Fajn. Teď prohlásí, že jsem nedozrálý blb, sedne na kolo a odjede domů. Vyhlásí celkový stop stav a bude tichá domácnost. A můžu si ho pak akorát při snění na ni honit, či čučet na net. Jsem fakt debil.

V nastalé odmlce, kdy se dívala na mladého, jak si špičkou boty kreslil do hlíny nějaké imaginární obrazce, hledala slova, hledala nějaké únikové téma.
Samozřejmě ví, že jako výkonného milence, potažmo skoro partnera, který jí vytáhne na různorodé akce, si ho chce ponechat. Taky ji je jasné, že mu dala slib i přijala dárek.
Z počátku vše brala s nadsázkou. Leč postupem doby, klukovou angažovaností i vlastní perverzní zvědavostí, jejich poměr nabral vlastní směr.
Role milenky i partnerky vlastního syna ji už nepřipadá až tak mimo realitu.

Jó, milý hochu. Pokud bys jen tušil, kolik nocí jsem kvůli tobě probrečela. Jak zpočátku, kdys ještě pravidelně odcházel spát do pokojíku, jsem se následně v ložnici cítila jako ta nejposlednější onuce. To jsem slyšela stěny i nábytek, jak si mezi sebou vykládají, jak jsem neschopná, když mě musí pravidelně ojíždět vlastní dítě. Jak jsem si pak představovala, že já jsem vlastně ta, která jen roztáhla nohy, aby si synáček nemusel sám honit ocas. A až si na mém těle udělal dobře, poslušně jsem dala nohy k sobě a on spokojeně odešel do své komnaty. A já vlastně ani moc neprotestovala proti té zvrhlosti. Ba naopak. Taková perverzní věc se mi i zalíbila a sama jsem tě začala více a více provokovat a podporovat tě v tom.
A ty si fakt myslíš, že když lítám po butikách, holičích, začala jsem i poctivěji cvičit a chodit na kosmetiku, že to dělám jen tak, nebo pro sebe?
Jenom není potřeba to na každém rohu vyřvávat a před okolím dokazovat! Ach ty kluku, kluku!

„Nenič si botičky, chlapečku,“ pronesla šeptem a s již smířlivým hlasem. Zároveň se rozhlédla po okolí. Nikoho ze širšího okruhu známých lidí nespatřila.
Přestala si hrát s prstenem, natáhla se přes stůl a pohladila kluka po ruce.
„Peťulo. Vidíš sám, že jsou věci, které v reálném životě prostě nejdou udělat i když to …. chceš, či chceme. Život je vlastně taková hra. Takže hlavu vzhůru. Hrejme si a nějak to dopadne. Uvidíš! A cos myslel tou společnou dovolenou?“ ptá se po několikáté a stále ho nemůže donutit k vysvětlení.

Najednou, jako by ožil.
„Víš,“ dává si pozor na slova „já myslel, že když jsi ho přijala,“ a pohledem ukázal na její ruku „ že je to skoro jako doopravdy. A objednaná dovča by byla jako taková naše první, taková společná cesta.“
„Ty myslíš jako… jako svatební!?“ vypálila a hleděla na kluka s pootevřenou pusou.

Proboha, chlape! Lítáme v průseru až po uši, chápeš to?! A místo uklidnění situace, kdy jsme si něco zkusili a mohlo by stačit, tak vztah ještě přikrmujeme! Snubák, partneři, teď i svatební cesta… A já, stará kráva, tě v tom ještě plně podporuji. No, nechci být u toho, až to praskne.

„Jo, mami. Svatební! Chci s tebou jet někam, kde nás nikdo nezná a kde se s tebou můžu veřejně ukázat. Jela bys?“
Vyřknul otázku jen tak, přestože kolem pobytu má vše zařízeno.
„Peťo, ty blázne. Nevím kdy, nevím kam, nevím možnou cenu. Zda sami nebo nějaký zájezd? Ale někam bych pochopitelně jela ráda. Doopravdy.“
„Takže o celozávodní. Jedeme sami, na deset dní a zbytek neřeš. Mám to už i zaplaceno.“
Vidí máti v rozpacích i jak následně jihne. Má z jejího viditelného rozpoložení upřímnou radost.
„Dobře. A.. a kam jsem teda pozvaná?“
S jejim typickým šibalským úsměvem, přistoupila na myšlenku svatební cesty. A opět si nevědomky hrála s prstýnkem.
„Ber to jako překvapení. Plavky, věci na výšlapy a raději řeknu, že třeba i ostřejší výšlapy, něco sportovního na procházku městem. Že by to bylo do Alp? Stačí? Více ti stejně neřeknu. Na místě uvidíš sama.“ Usmívá nad jejim pohledem plným otazníků.
„Dopito? A že by jsme jeli dál?“ pokusil se, i gestem ruky, zastavit další příval jejich otázek.

Zbytek cesty se již nenesl v tak bezstarostném duchu. Petra trápila jeho nevymáchaná ústa. Máti zase mrzelo, jakým způsobem kluka uzemnila a jak on následně bezelstně triumfoval s dovolenou.

Vždyť to jelito si musí uvědomit, že náš vztah musí zůstat utajen. Hm, měla jsem v sobě najít odvahu a hned, jak mi poprvé šáhl na kozy, poslat ho tvrdě do háje a byl by klid.
Jó, ale když on je každý ocas po tmě černý. A když začne kunda vlhnout, pak už je jedno, jestli je to synův nebo cizí. A začínat spolu někde znovu v jiném městě, v cizím prostředí? To asi tvrdě nee.
A mám vůbec zájem nalézt nějaké východisko, či stále tvrdého a pochtívajícího se ocasu vzdát? Asi toho kulihráška, když zase začne jankovatět, pošlu hned pod studenou sprchu.
A vůbec! Kdo bral kdysi ohledy, když jsem s děckama zůstala sama a když to či ono jsem potřebovala?! Tak proč budu zase já brát ohledy na to, zda se třeba bude chtít někdy ženit, či bude chtít založit vlastní rodinu. Prozatím to mám padesát na padesát. A s bejvalým měl pravdu. A kdo ví, co bude za rok, za dva. Hm, nebo za deset? A…

Opřela se do pedálů, až mladému ve stoupání pod temenem kopce poodjela a na odpočívadlo, s krásným výhledem do okolí, dorazila první.
Petr ani nehlesl, když viděl máti odhodit přilbu do trávy a tvrdě dosednout na lavičku. Potichu přisedl a stejně si nedal pokoj. Po očku pozoroval její ladné křivky v tenkém, upnutém oděvu. Sice tušil, že v hospodě dost přestřelil, ale zda teď mlčí kvůli němu, to si nebyl až tak moc jistý.

Máti vnitřní zloba po chvíli přešla. Vnímala ještě stále hřejivé paprsky slunce, či v přírodě pomalu končící teplý, slunečný den. Se zavřenýma očima, s tváři nastavenou sluníčku, opět vstupuje do své vnitřní reality.

S dovčou to teda fakt vychytal. Nó, tak to se i těším. Jak přitisknuti k sobě se budeme procházet lesem nebo centrem města, večer zajdeme na dvojku při svíčkách… Nóó, mladej! Pokud to bude mít úroveň podle mých představ, mohla bych posunout laťku o něco výš a tam konečně už ti nastavit zadek. V jiném prostředí by to mohlo mít i své kouzlo.
Mlčky, s upřeným pohledem do očí, mu podám gel, kleknu si na čtyři a zavrtím vyšpuleným zadkem. Hm a než si ho stihne namazat, tak se mi bobíšek udělá! No a? Párkrát se sice přemotivovaností udělá brzo, ale pak si zvykne a já budu pomalu, dlouho a krásně projížděná.
Nebo ho posadím na židli, potřu nás oba a sama budu pomaličku dosedat. Nagelování by ani nemusel postřehnout. A jestli sám pozná, kde mu mizí? Nebo mu ho před, párkrát během dne vyhoním. A je to! Tss, aby si stará bába neporadila!

„Mami, co je? Zamyšlená, mlčíš a zase se tak tajemně usmíváš,“ dodal si odvahu promluvit.
Ona jen mávla rukou a lehce zavrtěla hlavou: „Peťulo, jedeme. Pojď.“
Pokračovali táhlým sjezdem skoro až do městečka. Stíny se viditelně prodlužovaly, když dorazili domů.

„Já jdu první a pak nachystám večeři. Prohnal jsi mě tak akorát. Takže za výlet moc děkuji. A hoď mi boty na balkón. Dík.“
Poslední větu vyřkla vysvlékající se máti již z koupelny. Pod puštěnou sprchou si vzpomněla na „ohledy“ a opět ji tělem projel vztek. Ale již ne tak silný.

To slovo mě snad bude stále pronásledovat. Kolikrát jsem třeba od mamky slyšela, ať beru ohledy na děti, když mi utekl chlap a já následně nic nestíhala.
A už dost! Kašlu na moralizování, ať se jdou bodnout všechny moralistky. Kdyby kluk mohl a věděl jak, až k nohám mi snese modré z nebe. Hned ráno se objednám k holiči i na kosmetiku. Taky mám právo být milována! Taky chci být obdělávaná, zajít do kina, na tancovačku. A na čelech přece nemáme napsáno: matka, syn.

Před zrcadlem, s osuškou v ruce se jako tento týden již několikrát, sebekriticky prohlížela.

No jasně!!! Zajdu i do solárka! A dám si ve fitku na nástěnku nabídku na pravidelný bedbiš… A sakra!!!!

„Peťulo?!“ volá z pootevřených dveří, zabalená v osušce. „Podej mi prosím ze skříně to dlouhé domácí triko. Na něco čistého jsem úplně zapomněla.“

Ha, ha. Jestli mu to docvakne, že budu na ostro!

Konečně se ji opět objevily v očích raráškovské plamínky.

„Dík. Hodila jsem všechno do pračky. Přidej tam pak i svoje.“
Oblékla si podaný oděv, opět se překontrolovala v zrcadle a odešla za klukem do kuchyně.
„Tak běž. Mám udělat hemenex? Dáš si?“

Takové věci Petrovi chutnají. A obzvlášť, když si to nemusí chystat sám. Při cestě do koupelny potichu zavřel dveře do ložnice, o které zlehka opřel pantofel. Stále mu šrotovala v hlavě její poznámka, že vše vyhodila a že chtěla podat jen triko.
Cestou zpět do kuchyně odkopl s nepohnutou značkou. Něco málo pomohl i s přípravou jídla. Sedl si ke stolu a pohledem se vpíjel, do ještě zády otočené máti.

Že by se naskytla šance ji ještě dneska vyprstil? Vždyť pod tím nic nemá a dala to takhle okatě najevo? Tss, okatě najevo! Řekla to jen tak nebo mě v tom chtěla utvrdit!? Teď u sporáku asi ne. To je blbost. Tak pak u mytí nádobí? Mám to risknout? Odpoledne jsem ji určitě dost naštval. Ale pak zase roztála a teď se chová normálně! Jo jo, chlape, příště raději mlčet.

Jídlo je na stole. Petr ještě s předstihem zhasl hlavní světlo a rozsvítil jen malé nad linkou.
Mezi sousty se bavili o dnešním výletu, za který ho opětovně pochválila a že příště opět ráda pojede.
„ Málem bych úplně zapomněla! Včera, jak jsi přijel, chtěls mi něco ukázat. A pak jsme to nějak zamluvili.“
Snažila se nepřetrhnout nit, pohodově vinoucí se rozpravy.
„Aha,“ odložil příbor a již se ze svého pokoje vracel s letákem.
Schválně čekal, zda se máti sama ozve a měl radost, že si vzpomněla. „Mami“ překotně vyhrknul. „Mami, takhle by ses mohla nechat ostříhat a nabarvit. Jste si totiž hodně podobné a takhle by ti to moc slušelo. O tom jsem přesvědčen.“
A podává ji prospekt, který i ji mimoděk také střelil do očí, když včera procházela chodbou marketu.

„Hm, takže již ne křestním, ale již jsem opět matka? Hm, zajímavé.“ Rýpne si mezi sousty do mladého a dál naoko soustředěně prohlíží leták.
„Ale mami. Vlastně …Evi. Ech, nejde mi to až tak nějak samovolně z pusy. A někdy mám zase pocit, že by ti to i vadilo.“

Ona si mezitím, již s nehraným zaujetím prohlíží jeho nabídku. Kvituje, že až tak nesmyslný nápad to není.

Hm. Nezní to špatně. Kdyby to nakrásně vyšlo, ubere mi to i s kosmetikou kolik? Pět, šest, osm roků? A kluk by měl doma pětatřicítku. To už zní líp.

„Peti“ zvedne k němu oči a dívá se zpříma do jeho. Něco jsem ti nabídla, tak si zvykej. U oběda jsi mě oslovil jednou tak a pak zase jinak. Na okolí to určitě nemuselo působit dobře. Jasné!?
Počkala si na jeho souhlas a pokračovala: „A ten účes prokonzultuju s kadeřnicí. Zítra mám stejně v plánu se u ní zastavit. Změna neuškodí a uvidím, co mi na to řekne. Spokojen? A dík za inspiraci.“
Odložila papír a dala se do odklízení ze stolu. „Umyjeme to a hned zalehnu. Jsem z dneška utahaná.“

Petr ji asistoval a přemýšlel o nějaké zámince, která by mu, teď již k voňavé umyté kundě, připravila cestu.
I máti si jeho změny v chování všimla. Po očku pozorovala a vyčkávala, co a zda vůbec se z jeho chování vyklube. Nevědomky mu pomohla, když si shrbená u dřezu bezelstně protáhla unavená záda a nepatrně se i rozkročila.
Odhodlán odložil utěrku.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
4696
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Nejsem mamánek 10Nejsem mamánek 12 >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *