Ten kšeft mi dohodil Tonda. Byli jsme spolu v jednom atletickém klubu. On si občas přivydělával takovými kaskadérskými kousky u filmu.
„Pavle, prosím tě, nevzal bys za mě takový malý štěk, někde na tvrzi v Jižních Čechách?“ zeptal se mě někdy minulý týden, „překrývá se mi to s nějakou větší akcí a nechtěl bych jim odřeknout.“
Vysvětlil mně, že se mám dostavit na  tvrz Jestřábí, kde se natáčí nějaká pohádka a že mám vyskočit oknem z pokoje na terasu, z terasy slézt po břečtanem zarostlé stěně dolů na dvůr, kde už mě nahradí herec. Protože celá věc, tak jak mi ji nastínil, vypadala celkem jednoduše, tak jsem mu to slíbil.

Teď jsem už sjel z hlavní cesty a držel jsem se malých cedulek s nápisem Film. Dojel jsem k malému návrší, na kterém stojí krásně zrekonstruovaná tvrz. Je to vlastně takový menší zámek. Na příjezdové cestě parkuje pár karavanů a nezbytný cateringový bufet, u kterého postává několik lidí. Parkuji auto na vyhrazeném parkovišti.
„Dobrý den,“ oslovil jsem skupinku u bufetu „prosím vás kde najdu šéfa produkce?“
„Dobrý, měl by být támhle v tom přívěsu,“ mávnul rukou směrem ke stříbrnému karavanu prošedivělý chlapík. Podle hovoru, který se tam vedl, jsem usoudil, že to byli asi osvětlovači, protože probírali nějaký problém s tmavým sklepením. Vydal jsem se naznačeným směrem.

Uvnitř karavanu seděl sympatický chlápek a nad stohem papírů nějaká celkem hezká blondýna.
„Dobrý den, já jsem ten záskok za Tondu, měl jsem se tu dnes u vás hlásit.“
„Jo, to je skvělý, tak Tonda šel dnes na lepší,“ usmál se a zkoumavě si mě prohlížel.
„Tak co na něj říkáš?“ zeptal se té blondýny.
„U mě dobrý, já ho beru,“ řekla a otočila se ke mně „já jsem Aneta a tak trochu se to tady snažím režírovat,“ usmála se a podala mi ruku. Tak jsme se vzájemně představili. Potom produkční Jirka zavolal do vysílačky, ať pro mě někoho pošlou.

„Volal jsem skriptku, aby se tě ujala a odvedla do kostymérny. Bude to chvíli trvat, než tě připraví a namaskují. Teď je osm, tak v deset budeš na place, to by se mohlo stihnout.“
Tak to jsem tedy nechápal, dvě hodiny do natáčení, a on neví, jestli to stihnou!
„Ahoj, tak jdeme,“ přivítala mě pihovatá zrzka sotva otevřela dveře. Jirka mi jí představil jako skriptku Evu a přenechal mě v její péči.
„Tak pojď, musíme sebou hodit,“ řekla a vyrazila směrem k zámečku, „mas­kérnu a kostymérnu jsme si zřídili v místnostech zámku. Než tě připraví, tak ti vysvětlím, co se po tobě bude chtít.“
V průjezdu na zámecký dvůr byly dveře, které vedly do rozlehlé místnosti, která byla zařízená jako divadelní šatna, jaké  jsem viděl ve filmech.

„Tak holky, to je Pavel“ představila mě dvěma postarším ženám „hned se do něj máte pustit, rejža říkala, že má být v deset na place. Já vás teď chvíli nechám, ale potom ti přijdu Pavle vysvětlit co budeš dělat.“
Postrčila mě do místnosti a zmizela.
„Tak do práce mladý muži,“ oslovila mě jedna z nich „mě všichni říkají Aničko a jí Haničko,“ ukázala na svojí kolegyni „tak rychle, rychle.“
Zatleskala do dlaní a vyzvala mě, abych si odložil. Protože bylo venku krásné letní ráno, měl jsem na sobě jenom kraťasy, sandály a tričko. Zůstal jsem před nimi stát ve slipech.
„No mladíku, i ty kalhotky bych prosila,“ ozvala se Hanička a podávala mi nějaké lesklé bledě modré kalhotky. Byly takového trochu archaického střihu, ale říkal jsem si když to musí být, tak proč ne.
„Počkej, Pavle,“ zarazila mě Anička, když jsem si chtěl tu zvláštnost na sebe vzít „ první musíš mít tyto.“

Podala mi kalhotky tělové barvy, které byly již od prvního pohledu malé. Když jsem je ale vzal do ruky, zjistil jsem, že jsou silně stahovací. S trochou problémů jsem si je natáhl. Pevně sevřely můj rozkrok a stáhly břicho. Teď už jsem se cítil alespoň zase trochu oblečený.
„Natáhni, prosím tě, ruce před sebe,“ přikazuje Hanička a začíná mi na ruce navlékat něco, co vypadá jako latexový krunýř tělové barvy. Materiál je velmi příjemný na dotek. Anička mě zasypává nějaký, práškem a pomáhá kolegyni v natahování. Když jsem rukama uvnitř, obemkl ten krunýř moje tělo a oni mi ho začaly zapínat na zádech.
„Co to proboha je?“ neubránil jsem se projevu leknutí. Při pohledu dolů, jsem na své hrudi viděl velmi reálné bujné poprsí. Muselo být naplněné nějakou tekutinou, protože se chovalo jako skutečná prsa a cítil jsem jejich těžkou váhu.
„To ti hochu asi zapomněli říct, že supluješ hlavní hrdinku, Jitku! Hraje tady princeznu!“ vysvětluje mi se smíchem Anička. Hanka mezitím pilně pracuje na zapínaní té podivné věci. Stahuje mě to od pasu až do poloviny krku.  „Neboj se, na krku to zamaskuje náhrdelník,“ vysvětluje mi „ ještě že jsi mám ušetřil čas s holením,“ směje se. Pravda je, že jsem se ráno oholil, ale nerostou mi skoro žádné tvrdé fousy, jenom takové jemné chmýří. Při každém nadechnutí mi prsa kopírují pohyb hrudníku a já cítím, proč mi asi daly ty stahovací kalhotky.
„Tak šup, zvedni nohu!“ pobízí mě Anička, natahuje mi na nohy lesklé punčocháče a vytahuje mi je co nejvýš. Potom přicházejí na řadu ty bleděmodré kalhotky. Jsou dlouhé do půli stehen a jsou zdobené volánky. Nejsem schopen jediného slova. V duchu si říkám, jaká je to škoda, že jsem nevěděl, že jdou ve  filmových ateliérech vyrobit tak reálná prsa. Určitě bych si je někde sehnal. Při mých tajných zálibách v dámském oblečení, jsem několikrát přemýšlel, jak vytvořit prsa, co možná nejvěrohodnější.

„Tak, teď tě budeme muset trochu stáhnout, abys byl naší princezničce trošku podobný,“ smála se Hanička, obtočila moje tělo korzetem, který byl silně vyztužen kosticemi a začala s utahováním. Nevím, kde se v jejím drobném těle vzala taková síla, ale stáhla mě tak, že jsem přestal dýchat břichem a musel jsem se nadechovat hrudníkem. Korzet mi vytlačil prsa skoro až pod bradu. Při každém nadechnutí se obě polokoule prsů zhouply, tlačily se ven z korzetu, což mě přivádělo skoro k šílenství. Ovládal jsem se ze všech sil, abych na sobě nedal nic znát.

Potom mě usadily do křesla před zrcadlo, jedna mi začala nalepovat umělé nehty a druhá se věnovala mému obličeji. Do toho se vrátila uspěchaná Eva.
„Tak holky, jak vám to jde?“ dívala se na mě přes zrcadlo. „No skvělý, bude k nerozeznání!,“ pochválila je. Potom mi začala vysvětlovat, co po mě vlastně chtějí. Nějaký zlý rytíř vtrhne do pokoje, já vyskočím ze židle, vyhoupnu se na okno, vyskočím na terasu a slezu po břečtanu dolů.

„Neboj, do toho břečtanu technici zamaskovali žebřík, takže by ti to mělo jít i v podpatcích,“  trochu s obavou se na mě podívala: „Zvládneš to, ne?“
„Jo, jistě, to nebude problém,“ slyšel jsem se říkat a v duchu jsem si děkoval za hodiny, které jsem strávil v matčiných botičkách na vysokém podpatku.
„Tak já zase mizím, a přijdu si pro tebe před desátou,“ spiklenecky zamrkala než zmizela.

Anna s Hankou pokračovaly v mé přeměně. Každý kousek kůže, co mi byl vidět, včetně obličeje, mi natřely světlým makeupem a silně zapudrovaly. Nalepily mi umělé řasy, namalovaly rty. Při pohledu do zrcadla jsem se už vůbec nepoznával.
„Tak, teď si prosím tě stoupni,“ poprosila Hanička a začala mi kolem těla uvazovat spodničky. Bylo jich několik vrstev a ona každou poctivě utáhla kolem mého pasu. Před tím mi, ale ještě připevnila na zadek a boky, pod spodničky, malý polštářek. Jak se spodničky vrstvily na sebe, dostala moje postava, díky vycpané zadní části, velmi sexy tvar. Pořád jsem nemohl odtrhnout oči od zrcadla.

„Tak, ruce zase dopředu!“ přikázala Anička a začala mi na ně navlékat šaty. Byly nádherně blankytně modré, posázené blyštivými perličkami. Měly veliké balonové rukávy, které končily u loktů. Výstřih byl hluboký a hodně odhaloval moje prsa. Holky mi je zase poctivě utáhly na zádech. Zjistil jsem, že bych se sám asi z toho oblečení nedostal. Připadal jsem si trochu jako ve svěrací kazajce. Ale nádherné! Šaty měly širokou, dlouhou kolovou sukni, která díky vrstvám spodniček držela dokonalý tvar. Znovu mě usadily do křesla a na hlavu mi nasadily paruku s dlouhými světlými vlasy. Aby dokonale držela, podlepily ji nějakou hmotou.

„To je proto, aby se ti nesesunula, až budeš skákat, neboj se, potom to navlhčíme a půjde to krásně sundat,“ ujišťovala mě Hanička, do vlasů mi připevnila čelenku, nasadila mi na uši dlouhé klipsy a kolem krku, v místě kde končil ten podivný oblek s prsy, mi obtočila širokou černou stužku, s krásným přívěskem, který končil skoro až mezi prsy. Na prsty mi nasadily několik prstenů. Obuly mi jemné, blankytně modré střevíčky, které ale neměly zase až tak vysoký podpatek.

„Jejda, málem bych zapomněla!“ vykřikla Hanička, „ještě očí!“ Posadily mě znovu do křesla, musel jsem zaklonit hlavu, roztáhly mi oči a něco trošku chladivého mi do nich vložily. Ze začátku mě to nutilo k rychlejšímu mrkání a viděl jsem mlhovatě, potom se to ustálilo. Anička mi podala malé zrcátko. Při pohledu do něj, jsem viděl, že místo svých hnědých očí, je mám teď nádherně blankytně modré. Byl jsem vzrušený na nejvyšší možnou míru. Když jsem vstal, prošel jsem se ještě po místnosti, vnímal šustění šatů, pevně stažený pás, při pohledu dolů – krásně plný výstřih, tak jsem se neudržel a můj rozkrok se zalil horkem.

„Ale copak, princezno?“ ozval se hlas Aničky, která stála těsně vedle mě. „Neboj se, spodní kalhotky mají nepropustnou vrstvu,“ zašeptala mi do ucha. Ona musela přesně vědět, co se se mnou děje a jak moc mě moje převtělení do dámské role vzrušuje. Spiklenecky na mě zamrkala.
„Tak holky jak…“vyrazila ze sebe Eva, který vtrhla do dveří. Když mě ale uviděla, zarazila se uprostřed věty.
„Kde je Pavel?“ zeptala se mě.
„Ne počkej, ty musíš být Pavel, Jitka je na place! Holky odvedly jste bezvadnou práci! Ti dva jsou k nerozeznání! To bude rejža koukat!“ otočila se ve dveřích a řekla ať jdu za ní.

Ať jdu za ní! Chůze v těch úžasných šatech byla ohromující! Široké spodničky držely dokonalý tvar, takže jsem si neviděl vůbec na boty. Když jsem se chtěl podívat dolů, viděl jsem jenom mohutné poprsí ve svém výstřihu. Vzadu byla sukně delší a tvořila poměrně dlouhou vlečku. Lokny paruky mi hladily tváře, do kterých mi, v pravidelném rytmu, klepaly náušnice. Začali jsme stoupat po schodech, tak jsem si po vzoru filmových princezen podebral šaty rukama a zvedl je ve předu do výšky.

„To je neuvěřitelné,“ otočila se na mě Eva, která byla určitě zvědavá, jak si se schody poradím „vypadá to, jako by jsi v nich chodil každý den!“
Ještě že netušila, co se mi děje v duši. Byl jsem zase vzrušený na maximum a po pár schodech mi rozkrok zase zalila horká vlna.

Vešli jsme do rozlehlé místnosti plné reflektorů a lidí.
„Výborně, jste tady na čas,“ uvítala nás Aneta „no, to se holkám povedlo! Jsou k nerozeznání!“ chválila práci maskérek.
„Jituško, můžeš prosím na chvíli?“ zavolala někam do shluku lidí uprostřed pokoje. Najednou proti mně stála dívka, v tom samém kostýmu co jsem měl na sobě. Měla stejnou paruku, byla stejně nalíčená jako já a musím přiznat, že byla i stejně vysoká.
„Jituško, to je Pavel a bude tě zaskakovat při té scénce, jak máš vyskočit z okna a slézt na dvůr,“ představila nás režisérka. Hleděl jsem na Jitku a nebyl jsem schopen žádné akce.
„To je zvláštní, ty jsi jako já a přeci jsi kluk…,“ promluvila za chvíli a celou dobu se mi upřeně dívala do mých očí. Její oči byly taky blankytně modré, ale nevěděl jsem, jestli je to trik maskérek. Měli jsme stejné prsteny, stejné náušnice i náhrdelník. Vzala mě za ruku a odtáhla trochu stranou.
„Víš, je to poprvé, co mě někdo zastupuje, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že by mě mohl dublovat kluk,“ naklonila se k mému uchu „a musím říct, že ti to strašně sluší.“  Kdybych na sobě neměl vrstvu líčidel, mohla by vidět, jak jsem se začervenal.

„Jitko na scénu!“ zazněl odněkud příkaz Anety. Automaticky jsem vykročil za Jitkou. Když se zastavila před Anetou, stoupl jsem si vedle ní.
„Jituško,“ otočila se Aneta ke mně, „budeš tady sedět v tom křesle a do pokoje..“ Nenechal jsem jí domluvit, jen jsem rukou ukázal na Jitku co stála vedle a stěží zadržovala smích.
„Kruci, tak která jste která!“ vykřikla se smíchem Aneta. „Jitka krok dopředu!“ To už se smáli i osvětlovači a zvukař.
„No vidíš,“ vložila se do věci Eva „vždycky tvrdím, že naše maskérky jsou poklad!“

Po této události, se celá atmosféra nějak uvolnila a pak už vše jelo bez problémů. Jitka vedla v křesle nějaký monolog. Pak jsem ji vystřídal já, nějaký černý rytíř rozkopl dveře, já jsem jako otevřel pusu, Jitka za mě vykřikla do mikrofonu, skočil jsem oknem na terasu a zamaskovaným žebříkem v břečtanu jsem sjel rychle na dvůr, kde mě celou dobu snímala druhá kamera. Když jsem sestupoval na dvůr, zafoukal zespodu vítr a zvedl mi širokou sukni i se spodničkami skoro až k pasu.

„Vašku, jak to u tebe dopadlo?“ volala Aneta na kameramana na dvoře.
„U mě dobrý, skočím za vámi nahoru a koukneme na to!“  Potom jsme vystoupali zase do patra, kde Vašek přehrál celou akci Anetě na monitoru. Stál jsem trochu stranou, když ke mně přišla Jitka a začala mi upravovat lokny paruky.
„Nikdy bych neřekla, že se dokážeš v těch šatech a botách tak lehce pohybovat. Musím uznat, že jsi byl perfektní,“ chvíli si ještě hrála s pramínky vlasů na mojí paruce, ale pak jí ruka, jako by nechtěně, sklouzla na moje prsa a zůstala tam o trochu déle, než aby to byla náhoda.
„Tak co vy dvě, pojďte se taky kouknou!“ volala na nás Eva. Při sledování akce na monitoru, se všem nejvíc nakonec líbil ten neplánovaný poryv větru, který odhalil moje bledě modré, dlouhé, kalhotky zdobené volánky.
„Tak ten vítr byl jako na objednávku,“ prohlásila nadšeně Aneta „tohle beru, je to perfektní.“
Mě to jako moc perfektní nepřipadalo, protože to znamenalo konec mého působení ve filmu. Vůbec se mi nechtělo rozloučit s těmi nádhernými šaty, chtěl jsem si ještě roli princezny trochu užít.

„Přestávka na kávu a potom se přesunem do mučírny,“ zavelela Aneta. Všichni začali balit svoje věci.
„Půjde princezna se mnou na kávu?“ probral mě, z mého rozjímání, hlas Jitky.
„Princezna pozvání přijímá,“ řekl jsem se smíchem a vysekl Jitce poklonu. Sešli jsme spolu ke cateringovému bufetu. Po cestě přes nádvoří, až k bufetu jsme se vedli za ruce. Na louce před karavany byla skupiny malých dětí a podle jejich doprovodu, to byl nějaký dětský tábor na výletě.

„Jé princezny!!“ začaly křičet malé holky a utíkaly k nám. Udělali kolečko kolem nás a zasypaly nás otázkami. Teď jsem očekával trapas, až budu muset promluvit, ale Jitka vše vyřešila za mě. Řekla, že já jsem zakletá princezna, která nesmí mluvit. Dotýkaly se tedy jenom mých šatů a ptaly se Jitky, jestli mě to zakletí bolí a kdo mě může vysvobodit. Asi po deseti minutách se podařilo jejich vedoucím zase děti od nás odtáhnout a my si mohli konečně dát kávu. Povídali jsme si spolu vlastně jako dvě holky, o všem možném a nemožném. Naše povídání přerušila Eva, která se zvukařem probírala něco kousek od nás.

„Tak Pavle, ty se vrať do kostymérny a Jitko, my jdeme točit do mučírny,“ končila tajemným hlasem. Tak a je konec. Rozloučil jsem se s Jitkou a odešel jsem za svými známými kostymérkami.
„Chviličku se tady Pavle posaď, musíme dodělat rychle kata,“ řekla mi Hanička, když jsem vstoupil do místnosti. Tak ještě poslední chvilky v těch nádherných šatech! Anička právě líčila nějakého kulturistu, to byl asi ten kat. Natírali mu tělo lesklým olejem a jak říkaly, líčili ho na zlého muže.

„To je dobře, že jsi ještě tady,“ ozval se hlas Anety, která rozrazila dveře „Jitka uklouzla na schodech do sklepení a zlomila si nohu! Už jsem volala sanitku, ale my to musíme dnes dotočit! Musíš jí zastoupit v mučírně, jinak mě sponzoři roztrhnou jak hada!“ Aneta byla celá zoufalá.
„Prosím tě, nejsem herec, myslíš že to zvládnu?“ ptal jsem se s obavami. Řekla mi, že nás pozorovala při tom improvizovaném vystoupení s dětmi před bufetem a že jsem byl skvělý!
„V jakém kostýmu je první obraz v mučírně?“ zeptala se Hanička Anety. Ta se koukla do tlustého svazku listů co tahala pořád sebou.
„No začneme  to točit v tom kostýmu ve kterém je teď,“ chvíli listovala papíry, „no a po prvním mučení, až to na ní pacholci roztrhají ji převléknete, teda ho převléknete. Prosím tě Pavle, promiň, ale fakt vypadáš jako holka.“
Tak to jsem nečekal. Na jednu stranu mi bylo líto Jitky, ale já jsem získal jedinečnou šanci si ještě užít, dokonce užít si i mučírny v tom nádherném kostýmu. To už jsme ale scházeli po schodech do sklepení plného středověkých mučících nástrojů…
Co bylo dál? Možná někdy příště…

5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments