Toto je 10 díl z 10 v seriálu Fantazy dovolená II.

Nedělní probuzení bylo plné překvapení. Zaprvé tím, že jsem byl v cizí posteli, zadruhé tím, že jsem v ní nebyl sám. Barbora, otočená na bok, se na mě dívala a nepokrytě si mne prohlížela od hlavy až k patě. V noci se mi podařilo odkopat přikrývku a tak jsem teď vedle ní ležel zcela nahý. Pár vteřin mi trvalo, než jsem přišel na to, proč tomu tak je.

„Dobrý ráno, Báro. Jak ses vyspala?“ promluvil jsem jako první.
„Naprosto přepychově. A ty?“
„Taky to docela ušlo.“
„Ééé, nebuď tak protivnej,“ zaškaredila se Bára.
„Promiň. Já tím měl na mysli, že to spaní uběhlo tak rychle, že sotva sem usnul, už sem se zase probudil. A kolik je vůbec hodin?“
„Zanedlouho šest.“
„Ňák brzy,“ zamručel jsem. „No, když už sem vzhůru dojdu si ulevit.“
Vstal jsem a došel si na patřičné místo a cestou zpátky jsem se stavil v koupelně omýt si ulevovací ventil. Měl jsem totiž blahé tušení, že ho ještě budu potřebovat.
Nemýlil jsem se.
Barbora měla zřejmě stejnou proceduru již za sebou, neboť jen jsem se vrátil, vstala a přišla mě obejmout.
„Sama se nepoznávám,“ řekla tiše, „ale ještě nikdy jsem neměla takovou úpornou touhu po sexu, jako mám teď. Ještě máme možnost se alespoň jednou potěšit. Poď a nech všechno na mně. Snad ti to nebude proti mysli.“
„Báro, přece si nemyslíš, že bych tě moh vodmítnout,“ řekl jsem na oko uraženě a zamířil k posteli.
Rozklekla se mi nad klínem a začala oživovat spícího čiperu. Jakmile nabyl žádaných rozměrů, pomalu si ho vsunula do dychtivé kundičky. Několikrát se na něm zhoupla a pak se na mne položila a zůstala bez hnutí ležet.
„Už jenom to, že tvýho krasavce v sobě jen cejtím, mě děsně vzrušuje,“ snažila se mi osvětlit svou nehybnost.
A právě tenhle pocit si zřejmě chtěla vychutnat co nejdéle, protože až tehdy, kdy můj zbojník začal uvadat, udělala jen přesně tolik pohybů, aby znovu nabyl svou velikost a tuhost. Čas však neúprosně běžel, a tak jí nakonec nezbylo, než s plnou parádou mě donutit k vyvrcholení. Pak už nebylo zbytí a museli jsme si jít zabalit věci a nachystat se k odjezdu. Samozřejmě, že ještě před snídaní.

V osm hodin byla jídelna plně obsazená. Rychle jsme posnídali. Hned potom jsem se Davidovi i Lucii přiznal k tomu, že nejsem novinář. Vzali to s nadhledem a vůbec jim nevadilo, že jsem kdo jsem. Barbora mezitím někam zmizela a tak jsem se rozhlížel po těch, se kterými jsem strávil ony úžasné prci-prci schůzky. Lucka, Cilka, Táňa, Bibi, Katka a samozřejmě lazebnice Petra a Pavla, stejně jako úžasná kovbojka Irča, které tam sice nebyly, ale já si představoval, že jsou – všechny to byly strašně fajn ženské, na které budu jistě dlouho vzpomínat. Teskně jsem povzdechl, jak rychle ta dovolená uběhla. Zbývalo už jen vyrovnat účty a vrátit se domů.


Když se Bára vrátila, sdělila mi, že mám zajít za majitelkou penzionu, že na mne čeká a že jsem poslední, kdo u ní ještě nebyl. To mne udivilo, ale možné to bylo.
Vešel jsem do kanceláře a pozdravil se s královnou. Pořád vypadala majestátně a zároveň děsně sexy. Usmála se na mne a pokynula mi, ať se posadím do křesla.

“Paní Skořepová, ještě než vám začnu děkovat, rád bych nejdřív vyrovnal svou útratu,“ řekl jsem hned v úvodu.
Totiž, ta modrá kartička, Alibaba jak jsem jí nazval, sloužila nejen k otevírání pokoje, ale i k virtuálnímu placení čehokoliv, co si kdo objednal a nebylo uvedeno na jídelním lístku. V závěru pobytu pak každý obdržel vyúčtování a poté zaplatil kartou nebo v hotovosti.
Vlídně se na mě podívala.
„Ale vy už to máte zaplaceno,“ oznámila mi pobaveně.
„Já přece ale nikomu nic neplatil,“ nechápal jsem. „Kdo to za mě zatáhnul?“
„To vám nesmím říct. Snad jen to, že jste zřejmě na jednu z dam velice zapůsobil. Ještě dodám, že za celou dobu existence tohoto penzionu se tohle nestalo. Je to pro vás veliká pocta.“
„Dobře, smířím se s tím, že to tak prostě je. Já se ale nebudu za někoho skrejvat a upřímně vám děkuju za ten pobyt tady. Něco tak fantastickýho by mě ve snu nenapadlo a jen lituju, že už se sem nikdy nepodívám. Já vlastně ani nemám slov, jak vám poděkovat za vše, co mi tady bylo poskytnutý, zejména za tu partu báječnejch lidí, co se tady sešla. A taky mě moc těší, že jsem vás moh poznat.“
Nevěděl jsem co dál říct, nějak mi vázl jazyk a tak jsem se pozvedl k odchodu.

Zvedla se od stolu a přešla ke mně.
„Než odejdete, povím vám tolik, že až příště přijedete, a já věřím, že ano, tak navzdory svým předsevzetím a zásadám vám pošlu kartičku s pozváním. Teď už na to bohužel není čas, tak vám aspoň popřeju šťastnou cestu a v dalších dnech jen to dobré.“ Přivinula se ke mně, přitiskla k hutnému poprsí a vášnivě políbila. „A teď už běžte,“ dodala. Celý zkoprnělý jsem na ni koukal a zmohl se jen na:
„Děkuju. I vám jen to nejlepší a ať se vám vše daří.“
Poněkud toporně jsem vycouval z kanceláře a vrátil se do jídelny.

Téměř všichni už byli pryč, tedy až na Barboru a Panenkovy, kteří se se mnou chtěli za každou cenu rozloučit, a pár dalších opozdilců. Jen jsem se objevil, David vstal a napřáhl ke mně ruku.
„No, Theo, já nevím. Prostě už vodjíždíme a bylo by nám blbý ti neříct aspoň ahoj. Byls fajn společník a rádi sme tě poznali. Tak se měj a hodně štěstí,“ popřál mi upřímně a uvolnil místo své ženě, která vedle něj netrpělivě přešlapovala. Sevřela mne do své hubené náruče a silně k sobě přitiskla.
„Theo,“ šeptala mi horce do ucha, „tys byl nejlepší chlap ze všech, co sem tady měla. Nechce se mi to říkat, ale budeš mi chybět. Měj se a vopatruj se. Třeba se ještě někdy potkáme. Pa.“
Vroucně mě políbila a odpoutala se ode mne. Pak už nám jen zamávala (i David) a zůstali jsme s Barborou sami.
„Tak asi pojedem taky,“ odtušil jsem. Barbora přikývla. Svalovec Jaroslav přivezl auto ke vchodu, snaživě odnesl všechna naše zavazadla a uložil je do kufru. Sedli jsme do auta, zamávali mu a vyjeli.

Čekaly nás asi dvě hodinky jízdy. Cestou jsme toho moc nenamluvili, Bára mě asi nechtěla rušit při řízení a mně se zase o ničem mluvit nechtělo. Když jsme dorazili k cílovému krajskému městu, navigovala mě Barbora přes celé město, až jsme dojeli ke čtvrti rodinných domků.
„Theo,“ rozpovídala se najednou Barbara, „moc ti děkuju za všechno, cos se mnou a pro mě udělal. Sem tak nádherně uvolněná, jako už dlouho ne.“
Po očku jsem se na ni podíval. Usmívala se.
„Neboj se,“ dodala a položila mi ruku na koleno. „Všechno dobře dopadne, uvidíš.“
Opět se soustředila na cestu a směrovala mne ke svému bydlišti.
Nemohl jsem minout, i kdyby mi už neřekla ani slovo. Před domem nás už totiž vyhlížela Majdalenka. Netušil jsem, že ji Barbora tajně poslala nachystanou sms, kdy asi přibližně dorazíme. Zastavil jsem.

Barbora otevřela dveře, ale ještě se ke mně přiklonila.
„Počítám s tím, že u nás přespíš a ráno vezmeš Majdu sebou do práce,“ oznámila mi důrazně a vystoupila. Dveře nechala otevřené. Objala se s Majdalenkou a ta se potom naklonila ke mně do dveří.
„Tak už poď. Přeci tady nebudeš jen tak sedět,“ vesele mne zvala dál.
„Nezlob se, ale, já radši pojedu domů,“ odvětil jsem chladně.
V ten okamžik se ocitla na sedadle vedle mne.
„Právě teď se chováš jak vzteklej pětiletej fracek. Ještě začni dupat a ječet a bude to dokonalý!“
V dalším okamžiku rázně vystoupila a klapla dveřmi.
Zůstal jsem zaraženě sedět a vstřebával její ostrá slova. Trvalo docela dlouho, než jsem si konečně připustil, že má pravdu. Pravdu v tom, že se chovám jako dokonalý pitomec. Všechno přece byla souhra náhod, možná špatných, možná dobrých, možná obojích. Ztěžka jsem vzdychl a vystoupil z auta. Zastavil jsem se u branky, díval se na vstupní dveře a dodával si odvahy.
Dveře se otevřely a objevila se v nich Barbora.
„Tak už poď,“ řekla s úsměvem a pokynem mne zvala dál. Nadechl jsem se a vstoupil do jámy lvové.

„Chci se ti vomluvit…“ začal jsem, ale přerušila mne.
„Nesmysl. Majda je tuhle, běž za ní,“ řekla, otevřela dveře do pokoje, a když jsem vešel, zase je za mnou zavřela.
Zůstal jsem stát doslova na prahu místnosti. Majdalenka seděla na gauči napravo ode mne.
„Chci se ti vomluvit…“ spustil jsem podruhé, jen o něco víc přiškrceně, ale ani ona mne nenechala domluvit.
„Nevomlouvej se a poď si ke mně sednout,“ vyzvala mě mírně. Dívala se na mne klidným a přitom milým pohledem, a čekala, až pln neklidu se uvelebím se vedle ní. Sesedla se tak, aby na mne dobře viděla.
„Mamka mi toho vo tobě dost řekla,“ začala s jakousi nejistotou v hlase, „a tak teď voba víme. Pověděla mi i vo tvým tajemství, abych si rozhodla, že i tak tě budu chtít. Říkala mi, že sem hloupá husa, když ti nedám najevo, že sem do tebe zamilovaná a že vo tebe stojím. No, neudělala sem to. Tak ti aspoň teď říkám, že jo.“
Na chvilku se odmlčela a já toho hned využil.
„Víš, Majdalenko, to tě vůbec nemusí mrzet, protože bych na to reagoval stejně, jako na Domčiny provokace. Nechtěl jsem totiž bejt příčinou vzniku nevraživosti a vůbec špatnejch vztahů mezi tebou a jí, což by se mohlo i stát. Proto sem ani já tobě nenaznačil svůj zájem o to se s tebou sblížit. Sme dobrá parta a já nechtěl, aby se rozpadla kvůli nějaký řevnivosti, či něčemu jinýmu. Možná, že sem měl tu svou zásadu “co je v domě není pro mě” porušit a pozvat tě na rande, ale protože sem měl strach z následnejch problémů, a přiznám, že i z možnýho vodmítnutí, neudělal sem to. Neřek sem ti nic. Jak je vidět, různý vobavy sme měli voba, takže v tomhle směru už není potřeba se tím dál zabejvat. De už jen vo to, že sem spal s tvou mámou,“ dodal jsem ztrápeně.
„To sice jo, ale de snad vo život, žes kvůli tomu musel tak trucovat? Nejde! Já sem vlastně ráda, že ste spolu spali, protožes ji přitom musel hodně potěšit, že je tak spokojená, jak už sem ji dlouho neviděla. Vidím to jako šťastnou náhodu, díky níž teď víš, že tě miluju, a já vím, že se ti líbím. Nebo snad ne?“
Trošku jsem se zamyslel a vzal to oklikou.
„Když si u nás nastoupila, viděl sem jen tvůj nádhernej vobal. Po roce sem poznal, že ten vobal není prázdnej. Že máš chytrou hlavičku a upřímný srdíčko. Začala si mě strašlivě přitahovat a bylo pro mě utrpením, že sem ti to nemoh dát najevo. Takže říkám – líbíš se mi moc, zvenčí i zevnitř, a budu moc rád, když to se mnou budeš chtít zkusit,“ řekl jsem, jak nejupřímněji jsem mohl.
„Takže mě taky miluješ?“ zeptala se tiše.
„Víš, Majdalenko, moje moudrá babička mi jednou řekla:
,Milej hochu, jestli miluješ nebo si miloval, nebo byl milován, to poznáš, až budeš starej. Do tý doby to může bejt jen pouhá zamilovanost, i když si budeš říkat že není.‘ A já bych se rád dožil toho, abych ti to moh jednou říct. Říct, že tě miluju.“


Majdalenka se na mne dívala láskyplnýma očima, pak se mi najednou vrhla kolem krku a začala mne líbat.
„Já to tušila, máma mi to řekla a tys mi to potvrdil. Bože, já sem šťastná!“ šeptala mi vzrušeně do ucha a nepřestávala se ke mně tisknout. Nechal jsem ji vybouřit a pak jsem řekl:
„To sem rád. Jenom mě mrzí, že neumím a nebudu umět bejt tak bezprostřední jako ty.“
„No tak ty mě budeš trochu brzdit a já zas tebe trochu povzbuzovat, když to bude potřeba, ne?“ opáčila vesele.
„To by nemuselo bejt špatný. Ale řekni mě, jak si to představuješ, až přídem do práce.“
„Asi normálně, ne. Proč se ptáš?“
„Já jenom, že mám nějak mrazivej pocit z Dominiky, až příde na to, že sme se dali dohromady.“
„Tý brďo! Mám nápad,“ šíleně ožila představou toho, co ji napadlo. „Jasně, že se budem k sobě chovat jako dycky, ale v pátek, až ti zase nabídne rande, tak ji řekneš, že jo a vyspíš se s ní, a řekneš jí, že spolu chodíme. Ta z toho bude na mrtvici.“ Očička jí tou vidinou přímo svítila.
„A tobě by to nevadilo?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ale Theo, tys měl teď tolik ženskejch, že vo jednu víc nebo míň, na tom fakt nesejde,“ uzemnila mne svým výrokem.
Než jsem však stačil jakkoliv zareagovat, ozvalo se zaklepání. To nám Barbora přišla říct, že večeře je hotová, ať se jdeme najíst. Tak jsme šli.

Mohlo by vás zajímat  Krystýnka 13 - Kdo má navrh?

Po večeři jsme se sesedli nad skleničkou vína a trochu poklábosili. V osm hodin se mě Barbora zeptala, v kolik hodin ráno pojedeme. Řekl jsem, že v šest.
„No, tak to je nejvyšší čas, abyste zapadli do ložnice. Nepochybuju vo tom, že i tak pudete spát bůhvíkdy a ráno musíte brzy vstávat. Jo, a nemusíte se žinýrovat, já to po vás uklidím.“
Koukli jsme se s Majdalenkou na sebe. Ona vyprskla smíchy a já se zatvářil tak bezradně, že se začala smát i Barbora.
„Přeci tě nebudem vobírat vo postel,“ řekl jsem rozpačitě.
„A kde bys ji tak chtěl hezky potěšit? Na botníku v předsíni?“ smála se dál. „Já se vyspím na pohovce v pracovně a nechám si vo vás zdát.“
„Tohle vědomí mi tak scházelo,“ pomyslel jsem si, odcházejíc spolu s Majdalenkou do ložnice. Samozřejmě hned za dveřmi se na mne vrhla, začala mne líbat a zároveň sebe i mne svlékat.

„Nebudeš mi to věřit,“ drmolila horečnatě, „ale už dlouho si představuju jak se spolu milujem. A konečně ten sen přestává bejt snem.“
Svlékla mi tričko a sundala si podprsenku.
„Byl sem na tom stejně,“ ujišťoval jsem ji. „Jenom mi to teď příde takový… ne divný… nezvyklý.“
Rozepla a sundala mi kalhoty, a sebe zbavila kalhotek.
„Proč, prosim tě?“
„Nó, víš, ráno s mámou, večír s tebou… Sem z toho trochu nervózní.“
Stáhla mi trenky.
„Tak to nebuď a zvykej si na to. Budu jen ráda, když mamku občas potěšíš.“ Sáhla mi po vercajku. „A teď už poď, nemůžu se dočkat.“
Odhodila přikrývku, a jak padla na lůžko, stáhla mne na sebe. Chytla mne za ptáka a už si ho směrovala do dychtivého hnízdečka. Zajel jsem do ní jako blesk.
„Ách. Theo, to je až neskutečný. Já… já se snad z toho zblázním radostí.“
„Tak to nedělej! Já chci mít chytrou ženskou, ne nějakou blbku,“ vymlouval jsem jí to a přirazil.
„Jo, jóó, přirážej… hodně… hodně… hóódně!“

Divoce mi vycházela vstříc a její vzrušení, a tím pádem i moje, raketově stoupalo. Během pár minut explodovala v blažené extázi a po několika vteřinách i já.
„Panebože, ty do mě… ty do mě… to je… to je…,“ nenacházela slov. S vytřeštěnýma očima lapala po dechu.
Chvíli trvalo než se zklidnila a uvolnila své objetí. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout a osahat dle libosti. Jako poděkování jsem ji potěšil ještě jednou a pak už jsme mohli jít spát.

Do práce jsme podle domluvy došli jako jindy, každý v jinou dobu. Dokonce jsme se i dohodli na tom, že se nebudeme scházet do doby, než mne Dominika pozve na rande a já se z něj vrátím.
Jako první jsem šel za šéfovou, která na mne zírala jako na zjevení, a požádal ji o soukromý hovor v její kanceláři.
„Teda Theo, co se děje? Nejdřív mě voláš jako by šlo vo život, pak se tu objevíš jakoby nic. Já tomu nerozumím,“ spustila na mne sotva za sebou zavřela dveře.
„Paní šéfová, moc se vám omlouvám za svou zbrklost s tím telefonátem. V ten moment sem netušil, že se to nakonec vyřeší rychle a samo. Tak bych se chtěl voptat, jestli mě tady ještě budete chtít, když sem to tak zvoral.“
„Jéžiši, Theo, já ti snad nasekám. To viš, že tě tady budeme chtít. Panenko skákavá, ještě, že jsem to těm holkám nestačila říct,“ zalomila v hrůze rukama. „Asi mi neřekneš, co se ti přihodilo,“ opatrně se zeptala.
„To vopravdu ne, je to vosobní víc, než moc. A moc děkuju za tu dovolenou. Bylo to bezva a fakt sem si ji užil. No, radši pudem, ne? Ještě by si holky mohly začít myslet, že vás tady svádím.“
„Ještě to tak,“ zvolala a zvedla oči k nebi, jako by se chtěla ujistit, že ten nahoře ji v tom nenechá.

Přivítání bylo sice rychlé, ale zato vřelé. Oběma jsem musel dát pusu a pak v pauzách povídat, jak jsem se tam měl. Postupně se tak dozvěděly, o procedurách které jsem absolvoval, jak jsem chodil na výlety, jezdil na koni a strašně na ně přitom vzpomínal. Dominika se vytasila s otázkou, co já a ženské.
„Ale Domčo, dyť víš, jak sem nesmělej,“ odvětil jsem nevinně.
Majdalenka se otočila zády, abychom neviděli, jak jí cuká v koutcích. Domča otevřela pusu a hned ji zase sklapla.
„No to jo,“ poznamenala a šla si po svých. Z její poznámky však nevyplynulo, zda se mnou souhlasí, nebo o tom pochybuje. Zbytek dne, jakož i celý týden, pak proběhl, jak v knihovně bylo zvykem.

V pátek, chvíli před zavírací dobou si Dominika, jako každý týden, neodpustila svou zvací průpovídku.
„Hele, Theo, jel bys se mnou na víkend na chatu?“ optala se. Vzápětí se zamračila. „Že se vůbec ptám, že jo?“ řekla a otočila se k odchodu.
„No, říká se,“ promluvil jsem nahlas, „že stokrát nic umořilo vosla. Řek bych, že dneska je den, kdy tím voslem sem. Takže jo. Pojedu s tebou.“
Dominika ztuhla v pohybu, jako kdyby Bohdalová řekla to své „štronzo“. Pomalu se otočila.
„Co žes to řek?“ nevěřila svým uším.
„Že s tebou pojedu.“
„Si děláš prdel, že jo?“ zeptala se značně podezíravě.
„Nedělám. Myslím to úplně vážně, i když vím, že budu jen další zářez na tvý pažbě,“ řekl jsem pichlavě. „Jen řekni kdy.“
„Jo!? Tak to teda hned teď, než si to rozmyslíš,“ vyhrkla dychtivě. Ještě že neviděla Majdalenku, která stála za ní a nepokrytě se bavila.
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Mám ale dvě podmínky. Že mě tam nenecháš hladem a žízní a že zajistíš ochranný prostředky.“
„Platí, když se mnou zůstaneš až do neděle.“
„To se snad rozumí samosebou, ne?“
Vykulila na mne oči.
„Tak honem! Dokud tě tam nebudu mít, tak tomu neuvěřím,“ řekla chvatně a už mne táhla pryč. Tak tak jsem stačil potajmu Majdalence přenechat klíče, aby na mne mohla v neděli čekat.

Chatka byla malá, ale útulná. Nestačil jsem se však ani porozhlédnout a Domča stála přede mnou nahá. Byla tak nedočkavá, že ze mne téměř strhávala oblečení. Musel jsem jí to udělat na stole a hodně rychle. Do pozdního večera jsem ji protáhnul ještě dvakrát. Mezitím jsem si ji stačil dosytnosti prohlédnout a osahat, stejně jako ona mně. Těžko říct, koho to víc těšilo. Byla dokonalá, ale na Majdalenku přece jenom neměla.

V sobotu bylo ještě větší horko než v pátek. Od příjezdu jsme na sobě nic neměli a mínili v tomto trendu setrvat až do odjezdu. Zmohl jsem se jen na tři čísla. Byl jsem tak zmožený, že na víc prostě nebyla síla. I tak byla Domča na výsost spokojená. Prozpěvovala si a v pauzách mi vykládala svoje sexuální zážitky, samozřejmě s naprostou diskrétností.
V neděli, to už jsme měli za sebou snídani i ranní šukandu, se mne najednou zeptala:
„Stejně mi to pořád vrtá hlavou. Proč si tak najednou souhlasil, že se mnou pojedeš?“
„No, napadlo mě, že by ses mohla cejtit třeba nějak vodstrčená, přehlížená, a taky, abych ti uďál radost. A abys na mě nebyla pořád naštvaná.“
„No páni! To jako fakt, jó?“ žasla Dominika. „No jó, ale, nebude se teď takhle nějak cejtit Magda?“ projevila najednou starostlivost. „Já vím, votravovala sem tě jenom já, ale určitě by vo tebe taky stála. Měl bys ji pozvat na rande a taky ji pěkně vojet jako mně,“ vandrovala do mě.
„No, už se stalo,“ přiznal jsem konečně barvu.
„Co… cože!? Tys už ji…“ Najednou jí to došlo. „Ty šmejde!“ vykřikla. „Že ty s ní chodíš!? Páni, a já nána ti naletím na sladký řečičky. Prej abych nebyla vodstrčená a vopomíjená… Hu!“ otřepala se. Chvíli na mne zarputile koukala a pak se rozesmála.
„No, doběhs mě. Přiznávám, že sem vo tebe dovopravdy stála. Na druhou stranu musím uznat, že se k tobě hodí líp než já. Já sem taková jankovitá kobyla a to by nám asi dlouho nevydrželo. Ale řekni mi, to ani nic nenamítala, že se mnou pojedeš?“
„Ani ne. Byl to její nápad.“
Údivem jí spadla čelist.
„Fakt!? No to mě podrž. Nebo radši podržím já tobě a ty mě ještě jednou pěkně vojedeš, ať mám na co vzpomínat.“

Jak si přála, tak se i stalo. Bylo to úžasně spontální a tak si to po obědě chtěla zopakovat. Chvíli jsem se nechal prosit, ale vzhledem k tomu, že to bude tutově naposledy, uvolil jsem se, že tentokrát podržím já ji. Maximálně spokojená mne pak odvezla domů.


Majdalenka mě už netrpělivě očekávala.
„Tak co, jaký to bylo?“ hned se vyptávala. „Řekls jí to vo nás?“
„Jó, řek. Vzala to rozumně a prej nám pude za svědka. A při loučení se svobodou mě prej nefikne,“ vymýšlel jsem si.
„To si ještě rozmyslím, jestli ti to povolím,“ zasmála se. „Sem ráda, že to vyšlo a nebere si to zle,“ dodala.

Uběhl skoro rok. Majdalenka se přestěhovala ke mně, a tak nám bylo spolu fajn. Jednoho dne, krátce před prázdninami, jsem dostal dopis ve velké obálce. Zvědavě jsem ho otevřel a zůstal s pusou dokořán. Psala mi šéfová z penzionu U Svatýho Dyndy, že mám na druhý týden v červenci zarezervován týdenní pobyt.

„Ale to nejde!“ vykřikl jsem zděšeně a honem se sháněl po telefonu, abych tam zavolal a rezervaci zrušil.
„Paní Skořepová, tady je Bubelík. Dostal sem od vás dopis, že mám rezevovanej pobyt. To musí bejt ňákej vomyl. Já si nic nerezervoval. Kde bych na to vzal?“ spusti jsem rozčileně, jakmile mi zvedla telefon.
Ve sluchátku se ozval krátký smích.
„Pane Bubelíku, všechno je v naprostém pořádku. Klidně přijeďte, ten pobyt je už zaplacený.“
„Jak zaplacenej. Kdo ho zaplatil? To nedává smysl.“ Nemohl jsem to prostě pochopit.
„To vám říct nesmím. Přijet ale musíte, to byste jinak dotyčné dámy smrtelně urazil.“

Majdalenka, která si mezitím dopis přečetla, do mne dloubla loktem.
„Klidně jeď. Až mi bude třicet, budem tam jezdit spolu, tak ať to tam pořádně poznáš,“ povzbudila mne k rozhodnutí.

„Přivádíte mě do rozpaků, paní Skořepová,“ řekl jsem už klidněji. Když přijedu, budu si tam připadat jak nějakej příživník, nebo gigolo.“
„Tak to vás nesmí ani napadnout. Nikdo to tady takhle nebude brát, to vím stoprocentně. A nechtějte, abych si před vás klekla a prosila vás,“ zareagovala energicky. „Prostě přijeďte. Počítám s tím,“ dodala a zavěsila.

Nu, co myslíte – jel jsem do penzionu U Svatýho Dyndy, nebo nejel?

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2865
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
4
Navigace v seriálu<< Fantazy dovolená 09/10
mb
m.bob@centrum.cz

8
Komentujte

Please Login to comment
avatar
7 Comment threads
1 Thread replies
7 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
7 Comment authors
ChildeMartinbert9kNironMb Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
bert9k
Host
bert9k

Krásná série. Těšil jsem se na každý díl. I na ten poslední, bohužel i s vědomím že je poslední. Příběh jako že života, pěkně se to četlo. Děkuji.

Konec příběhu mi dává naději, že bude pokračování. MB, uděláte spoustě čtenářů radost pokračováním příběhu.

Bob Romil
Člen

Pěkný počtení všech deset dílů. Neopakující se dějové linky a situace. Docela bych z toho opakování měl obavu v případě druhé sezóny ve fantazy hotýlku.

Fred
Člen

Nevím jak kdo, ale já bych jel. A autorovi velmi děkuji za další úspěšný seriál. Pepo, pokud to jen trochu půjde, piš dál. Tvoje dílka jsou svěží a nikdy nezklamou. Líbí-nelíbí je málo, u mne máš 10 x *

Niron
Člen
Niron

Musím složit poklonu. Vynikající seriál. Uvěřitelné postavy. Sexu tak akorát. Těch několik málo míst, kde mi něco nesedělo stoprocentně převážil ten mistrovský zbytek.

Díky ti.

Martin
Člen
Martin

Jestliže bylo 9 dílů pro mě pohlazení po duši , tak ten poslední příběh je opravdu nádherný happy end . Nejdříve Bára , která myslí na svou dceru . Přivítání s Majdou i její nápad na urovnání vztahů s Domčou . Závěrečné znovu pozvání do Penzionu . Pokud by mělo být pokračování tak s Majdou a Bárou . Tu dovolenou si prožije každý z nás ve svém srdci . Opravdu to byla báječná série . Vždy může být o jeden i více dílů napsáno více . Ale i takto je to napsané velmi krásně . Dva roky není tak dlouho . V první řadě je hlavní zdraví . Budeme se těšit až se uzdravíš a přidáš sem další povídku nebo když to půjde i nějaký seriál . Moc Ti děkuji za báječný seriál a přeji brzké uzdravení .

Childe
Člen

Jedna z nejlepších sérií zde. Všechny díly byly skvělé, ale pro poslední dva nemám vhodná slova, excelentní to je snad alespoň trochu vystihuje.
Snad autor má podobné nápady ještě v záloze. Díky mb

PS: Pokud by někdy mělo být pokračování tak snad jedině s Majdalenkou 🙂