Toto je 9 díl z 10 v seriálu Fantazy dovolená II.

Při páteční snídani mne čekalo překvapení. Barbora přede mne položila lístek s pozváním na prci-prci schůzku. Stálo tam:
6C pro 6D – v sobotu od snídaně na 24 hodin na pokoji č. 41.
Protože lístek ležel volně na stole, David si ho pohodlně přečetl i obráceně a jenom hvízdnul.
„Páni, to sem ale kokot. Že mě tohle nenapadlo a nedomluvil sem si to takhle s Cilkou.“
Lucie se na něj podívala a řekla:
„Tedy, ne že bych ti to nepřála, ale mám obavy, že bych ti pak musela utahovat kalhoty.“ Jukla po mně a po Báře a dodala: „My sme si to jednou rozdali ve třech a já si málem neškrtla. Ta de po prcu jako vosa po flusu.“
Koukli jsme se s Bárou na sebe a unisono jsme řekli sice každý něco jiného, ale v tom smyslu, že my tak divocí určitě nebudeme.

Na dopoledne jsem měl naplánovanou středověkou koupel, ale odřekl jsem to. Neřekl jsem proč a nikdo se mě neptal. Chtěl jsem si odpočinout a duševně se připravit na večer s Táňou. Tak jsem se vlastně celý den jen flákal až do večeře a následně i do rozlučkového candrbálu. Byla to nuda a já byl náležitě otrávený. Doufal jsem, že večer to spraví.

Kapela, stejná jako v pondělí, začala hrát přesně v osm hodin. Bylo mou nepsanou povinností pozvat na parket nejdříve své spolustolovnice. Barbora se tulila, Lucie se tulila a obě si vychutnávaly dloubání mého povstalého ptáka. Když jsem je dostatečně vytrdloval, dopřál jsem si trochu oddechu.
Bylo načase zajít pro Táňu. Dostavil jsem se k jejímu stolu a s uhlazeností francouzského šlechtice ji vyzval k tanci. Lehce přikývla a zavěsila se do mě. Odkráčeli jsme na parket se ploužit.
Přitiskla se ke mně, hlavu položila na rameno a neřekla jediné slůvko, což bylo nanejvýš podivné.
„Tak vám nevím,“ řekl jsem jí tiše do ucha. „Buďto sem vohluchnul, nebo ste vy voněmněla. Nebo že by vobojí?“ provokoval jsem.
„Ne. Jenom mám děsnej vztek,“ sdělila mi taktéž do ucha, neboť to byl jediný možný způsob, jak se v tom kraválu okolo dorozumět.
„Vztek? A na mě? Čím sem si ho zasloužil,“ podivil jsem se.
„Vy ničím. Sem vzteklá proto, že z dnešního večera nic nebude,“ svěřila se se svým soužením.
„Tak vy ste si to rozmyslela,“ pokýval jsem smutně hlavou. „To se nedá nic dělat. Beru to jak to je a nezlobím se na vás.“
„Ale houby rozmyslela! Dostala sem ty ženský věci vo tejden dřív, než měly přijít. To je přeci k vzteku, né? Já se tak těšila a teď, teď nic,“ málem se dala do breku.
„Ale no ták,“ hladil jsem ji po zádech, snažíc se ji utěšit. „Dyť nejde vo život a tedy nejde vo nic. Určitě si to vynahradíte jindy, jinde a s jiným.“
„Jenže to nebude s váma. Ale…“ sáhla mi rukou do rozkroku, „…když cejtím, jak je pěkně tvrdej, tak vám ho můžu vykouřit, abyste aspoň vy z toho něco měl. Poďte, zdejchnem se hned.“


Šel jsem s ní spíš proto, abych jí udělal radost, než že by se mi nějak moc chtělo. Samozřejmě jsme uvízli v mém pokoji. Než jsem za námi stačil zavřít dveře, už byla svlečená, avšak jen do půl těla.
„Já sama,“ řekla, když jsem k ní došel. Svlékla mne do naha. Stáli jsme proti sobě, já pásl její dvě kůzlata, ona prováděla oživovací masáž. Pak si sedla na bobek a vzala si ho do pusy.
„Nebude lepší to dělat v posteli?“ nadhodil jsem jen tak mimochodem. Tiše souhlasila.
Lehl jsem si na lůžko a začala mne kouřit. Dotáhla to do samého konce, ale oboustranná spokojenost jaksi chyběla. Chyběla tomu prostě ta správná atmosféra, která v jejím případě ani nemohla vzniknout. Sama to poznala stejně jako já. Rozpačitě se rozloučila a odešla.

Sobota patřila Barbaře. Hned po snídani mne vytáhla na procházku na rozhlednu, naposledy se pokochat výhledem na krajinu a vstřebat její klid a nádheru. Šli jsme spolu jako milenci. Držíce se za ruce, stoupali jsem do kopce a pak po schodech na vyhlídkovou plošinu, kde jsme se začali líbat a laskat jako opravdu zamilovaní. Nevím proč, dělalo nám to oběma ale moc dobře. Najednou jsem dostal chuť ji opřít o to zábradlí a zezadu ji ojet. Řekl jsem jí to.
„Nó,“ zamyslela se nad tím nápadem. „Teoreticky i prakticky to možný je. Kalhotky beztak nemám a daleko široko nikdo není. Jen si myslím, že bude výhodnější to nechat na vodpoledne. To abys mi do rána vydržel, víš!“
Začal jsem se smát.
„Ty to říkáš, jako kdybysme do rána nic jinýho neměli dělat.“
„Taky že ne. Nebo sis myslel, že budeme malovat vobrázky?“
Drahnou chvíli jsme se slovně pošťuchovali a v dobré náladě se posléze vrátili právě včas k obědu.

Po obědě už nebylo co řešit. Vše bylo předem dané, dohodnuté. Než jsme však zapluli do intimního království Bářina pokoje, zašli jsme ještě do baru. Bára na skleničku vína, já na kafe. Popíjeli jsme mlčky a mne najednou napadlo, že vlastně nemám nejmenší ponětí, co celou tu dlouhou dobu do rána vlastně můžeme dělat. A navíc, do rána to vlastně ani nemůže být, protože se musím vyspat, abych mohl vůbec řídit auto. Už už jsem to chtěl Báře říct, ale pak jsem si pomyslel, že nejspíš se utaháme tak, že o půlnoci prostě padnem za vlast. Jo, určitě to tak bude, uklidňoval jsem se.

„Na co myslíš?“ uslyšel jsem Báru, jak se ptá.
„Já? Chtěl sem myslet na to jak začnem, ale nejde mi to. Místo toho se mi honěj hlavou různý nesmysly a tak to raděj nechávám bejt.“
„Děláš dobře. Je přeci úplně jedno jak začnem. Hlavní je, že začnem, a tak bysme pomalu mohli jít, co říkáš?“
S těmi slovy vypila poslední doušek vína. Já už měl dopito a tak jsme šli.

Brzy jsme se ocitli v intimitě jejího apartmá. Stáli jsme proti sobě a poněkud rozpačitě na sebe hleděli.
„Je to divný,“ protrhla ticho Barbora, „ale mám takovej pocit, jako bych se styděla.“
„Tak to sme na tom stejně,“ přiznal  jsem po pravdě i svoje rozpoložení.
„Pak s tím ovšem musíme honem rychle něco udělat. Začneš ty nebo já?“ zeptala se.
„Jestli nemáš jasnej úmysl, tak začnu já. Jen bys snad měla zakrejt postel tou velkou vosuškou, aby sme ji nezaneřádili.“

Šla a udělala to. Přistoupil jsem k ní a začal ji svlékat. Měla toho na sobě míň než já. Když odhalila ona mne, položila se na lůžko a já se vměstnal mezi její nohy. Několikrát jsem přejel rukama po stehnech od kolen až k černému paloučku, zdobící její svátost. A také jako ke svátosti jsem se k tomu místu sklonil a jazykem vyhledal dosud sevřenou branku chrámu a začal ji pomalu rozevírat.

Lízání mi jakýmsi zázrakem odjakživa šlo a já do něho vložil veškerý svůj um a snažení. Netrvalo dlouho a z chrámové studny počal vytékat pramínek touhy. Slízával jsem jej dlouhými tahy a zvolna se přesouval ke klitorisu. Zapojil jsem do hry prsty a prozkoumával jimi vnitřní prostory. Najednou sebou Bára trhla a vykřikla:
„Tam. Tam. Přesně tam mi to dělej!“
Zarazil jsem se na místě a masíroval ten jeden, jediný bod.
„Ne, kousek se vrať! Ještě. Jo, to je vono!“ nasměrovala mě na to správné místo. Soustředil jsem na ten bod veškerou svou pozornost.
„Panebože, to je nádhera,“ jala se skoro v transu vykřikovat. „To je… To je… Oh… Oh… Óh… Óóóh… ÓÓÓÓH!“
Najednou se vzepjala a mezi prsty mi vystříknul gejzír obrovského vzrušení. „Hú… hú…“ hučela vzepnutá do oblouku. Pak, téměř v bezvědomí, klesla. Jen silné stahy kundičky dávaly najevo, že žije.
„Prokristapána, já snad byla v nebi,“ probrala se do přítomnosti. „Uf, to byla ale síla! V životě sem nic takovýho nezažila. To bylo… to je… no já to snad ani nedovedu pomenovat!“ prohlásila vzrušeně. „Poď ke mně! Poď, ať tě můžu vobejmout.“


Přesunul jsem se nad ní. Ocas mi přitom jaksi samovolně vklouzl do dobře promazané dírky a hnedle začal plnit svou potěšující úlohu. Setrvali jsme v objetí, provázeném mírnými pohyby pánve, hezkých pár minut. Poté se do ní nahrnul proud zdivočelých spratků a bylo po žížalkách. Přesto si Bára velice libovala, jak to do ní krásně proudilo.
„Kolikrát mi tuto skvostnost ještě dopřeješ?“ vyzvídala dychtivě.
„Říká se do třetice všeho dobrýho, tak určitě ještě dvakrát. Ale budou-li tvý pocity hodně nahlas tleskat, možná dojde i na přídavek.“
„Seš neuvěřitelnej,“ zasmála se a vylezla z postele. „Dala bych si pořádnýho panáka. Po takovým zážitku se to přece hodí, ne?“ řekla vesele, když jsme se vrátili z očišťovny.
„Proč ne?“ souhlasil jsem.

Otevřela bar, vyndala Napoleona a naplnila sklenky až po okraj.
„A pudem si to vypít na balkon,“ rozhodla. Byl tam stolek i křesílka, odnikud na nás nebylo vidět, takže jsme tam mohli jít, jak jsme byli. Přesto tam v tuto dobu bylo plno slunce. Díky rozvinuté markýze jsme ale seděli ve stínu a tiše upíjeli vzácného moku.
„Ty seš fakt novinář?“ vyřkla Barbora otázku, kterou mne dost zaskočila. Rozhodl jsem se, že jí povím pravdu.
„Ne, nejsem. Víš, když sem viděl, že sem mezi samejma bohatejma lidma a já chudej jako ta kostelní myš a já přitom za tuhle extra dovolenou dal svý dosvadní celoživotní úspory, mohli byste na mně koukat skrz prsty. Tak mě připadlo, že jako novinář bych moh bejt aspoň zajímavej, když nic jinýho. Mně to tady dohodila moje šéfová, která se zná s majitelkou, a já vůbec netušil, do čeho du.“
„Nemyslím si, že by na tebe tak koukali, i když… jeden nikdá neví, že jo. Tak co tedy dovopravdy děláš?“
„Dělám knihovníka v mětský knihovně v jednom malým městě.“
„To snad dělaj jenom ženský,“ podotkla Barbora.
„Taky že jo a sou na mě tři.“
„Nepovídej. Tak to si máš z čeho vybírat,“ řekla poťouchle.
„No, to určitě. Šéfový je kolem padesátky a je to docela prima mamina. Ty druhý dvě sou mladý. Jedna je blondýnka Dominika s dlouhejma vlasama, co po mě furt jede, a ta druhá je krátkovlasá černovláska Magda s krásnou ofinou co jí děsně sluší a která po mně nejede. Ta se mi líbí mnohem víc a říkám jí Majdalenko, ale držíc se rady mýho dědy, že co je v domě není pro mě, nevyvolávám ani zdání sebemenšího zájmu vo kteroukoliv z nich. Řek bych, že i díky tomu je z nás taková fajn parta.“
Nevím proč jsem se o té naší bandě tak rozpovídal, ale jak jsem si na holky vzpomněl, skoro se mi po nich začalo stýskat.
„Hm, hm, hm,“ zamručela si pro sebe Bára. „Říkals, že ta černovláska se menuje Magda?“
„Jo. Proč?“
„A nemenuje se náhodou taky Manová?“
„No to jó. Ty ji snad znáš?“ řekl jsem užasle.
„No to bych asi měla. Je to moje dcera.“

Mohlo by vás zajímat  Stará hájovna 03

V ten moment jsem ztuhnul jako rozžhavená láva co steče do moře. Nevěřícně jsem se díval na Báru a stejně nevěřícně jsem vydechl:
„Si ze mě děláš srandu, že jo?“
„Nedělám.“
Ještě chvíli jsem seděl úplně bez hnutí, úplně v šoku.
„Dal bych si cigáro,“ řekl jsem zničehonic, jako duchem nepřítomen.
„Ty kouříš?“ ozvala se Bára udiveně.
„Ne, jen v hodně neobvyklejch situacích si jednu dám.“
„Hmm. Dobře, přinesu ti. Tady je úplně všecko.“
Zašla do pokoje a přinesla popelník se zapalovačem a krabičku Dunhillek. Jednu mi nabídla a dokonce i připálila.

Po několika šlucích se mi trochu zatočila hlava a utlumil se šok, který se mě zmocnil, a o to mi hlavně šlo. Uklidnil jsem se.
„Musím si zavolat,“ oznámil jsem Barbaře a odebral se do pokoje. Z kapsy kalhot  vytáhl mobil a v kontaktech vybral číslo na šéfovou. Vzala to po druhém zazvonění.
„Dobrý odpoledne, paní šéfová. Tady je Theo.“
„No né, Theo, jak se máš? A co je novýho, že voláš?“
„Ale jó, je to tady fajn. Ale musím vám říct ne zrovna dobrou zprávu a tou je, že v pondělí nepřídu do práce a v úterý vám přinesu okamžitou výpověď z osobních důvodů.“
„Jéžišikriste, my sme ti něco provedly?“ zeptala se šéfová vylekaně.
„Ne, to ne. Nikoho z vás se to netejká. Sou to jiný, zcela osobní důvody.“
„Máš ty vůbec šajn, jak budeš holkám chybět? A mně!?“ vykřikla celá rozdurděná.
„Však vy mi taky. Nezlobte se, šéfová, ale musím už jít.“
Vypnul jsem rychle telefon v obavách, že nedokážu říct už ani slovo, tak těžký pro mne ten hovor byl.

„Co tě to napadlo? Co blázníš?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Barbora stála ve dveřích a celý rozhovor nepochybně slyšela.
„No co asi? Copak se po tom všem budu moct Majdalence podívat do vočí?“ odpověděl jsem chladně.
„A copak vona vo tom ví?“
„Vona ne. Ale já jo!“
Bára na mě chvíli koukala, pak přišla ke mně a objala mě.
„Theo, neblázni přece,“ řekla tiše, dívajíc se mi zpříma do očí.
„Nemůžu jinak,“ trval jsem na svém.
„Aha,“ poznamenala a odtáhla se ode mne. „Takže pokračování dnešního dne nebude a zejtra pojedu domů zase autobusem,“ řekla smutně.
„Víš co? Poďme na balkon, nalij nám panáka a nabídni mi ještě jednu cigaretu. Prosím.“
Udiveně se na mne podívala. Beze slova se však odebrala za mnou a splnila žádané. Upil jsem trochu koňaku, dal si prvního šluka a poněkud napjatě se odhodlal mluvit.

„Něco ti povím, Báro. Všechno, co jsem vzhledem k tobě řek, sem myslel vážně a pořád to platí. Nebyly to žádný planý lichotky ale pravda a prostě to tak je. I proto bude vše, jak sme se domluvili. Já svý sliby plním. Majdalenka je moc krásná holka, která se mně moc líbí. Právě proto musím pryč, že bych se jí nemoh koukat do těch krásnejch vočí a přitom se necejtit provinile. Chápeš?“
Barbora zamyšleně seděla a pohrávala si se sklenkou s koňakem. Pak zdvihla ruku a naráz ho vypila.
„A teď ti něco povím já,“ spustila docela ostře. „Když sme se v neděli představovali, nikomu z nás nedošlo, vo koho toho druhýho se jedná, protože sme ty jména prostě nevnímali. Ale i kdyby došlo, nic by to nezměnilo na tom, že bysme si to spolu neužili. Dopadlo by to úplně stejně. Majda, když přijede domů, hodně vo tobě mluví. Theo sem, Theo tam, prostě vo tobě vím úplně všechno. No, vlastně až teď – úplně všechno,“ uchechtla se. „Takže, můj milej Theo, ta moje holka je do tebe totálně zamilovaná. Copak to nevíš? Proto, už kvůli ní, zůstaneš! Chápeš tohle zase ty?“
Zůstal jsem málem s otevřenou pusou.
„Cožes to říkala?“ ptal jsem se v domnění, že jsem špatně slyšel.
„Že tě Majda miluje, ty trdlo. To sis toho ještě nevšim?“
„Ne. Nic, co by tomu nasvědčovalo mi ani nenaznačila, natož aby mi to řekla,“ odvětil jsem popravdě.
„No jo, když vona je asi stejný trdlo jako ty,“ usoudila. Došla si pro mobilní telefon a řekla:
„Zkusím vás voba probudit trochou šokový terapie,“ a vytočila Majdalenku.

„Ahoj Majdo, jak se máš? −−−− Já taky. Poslyš, neznáš náhodou nějakýho Theodora Bubelíka? −−−− No, představ si, že je tady se mnou a právě telefonoval vaší šéfce, že dává okamžitou výpověď −−−− Proč? No, von s tebou nechce mluvit, tak ti to musím přetlumočit sama. Prej proto, že by se ti nemoh kouknout do vočí −−−− Já mu taky říkala, že je to blbost, ale prej když se se mnou vyspal, tak že nemůže jinak −−−− jó −−−− jó −−−− Víš co sem ti říkala, tak podle toho dělej, protože von je fakt bezva kluk a zejtra mě dokonce doveze domů −−−− No jasně −−−− Tak pa, sluníčko moje, pa.“
Rozloučila se a položila telefon na stolek.

„Takže už to ví,“ pohlédla na mě. „Kraken je vypuštěnej a uvidíme, jak se to vyvrbí. Měl bys teď všechno pustit z hlavy a věnovat se jen tomu, cos mně slíbil.“
„Tobě se to řekne,“ povzdechl jsem si. Byl jsem ze všeho co se událo celý zpitomělý. Proto mne překvapilo, když Bára vstala z křesílka, sedla si ke mně na bobek a řekla:
„Uděláme teď něco neobvyklýho, jo?“
Promnula prsty mého pindíka a vsunula si ho do úst. Než jsem stačil cokoliv podotknout, už si ho z pusy vyndala krásně rovného a tvrdého.
„Vidíš, ten si hlavu s ničím neláme,“ poznamenala. „Tak já se teďka pěkně vopřu vo zábradlí a ty mě pěkně zezadu namasíruješ.“
Jak řekla, tak i udělala. Nezbylo mi, že ji chytit za pěkně vyšpulenou prdelku a vyhovět jejímu přání.

Pro jistotu jsem si zkontroloval, kam mířím a teprve potom natlačil ptáka do nachystané kundičky. Byl to docela zvláštní pocit, nevidět Báře do tváře, do jejích jiskřících očí a i ta její chtivá jeskyňka mě svírala nějak jinak. Ale bylo to příjemé, moc příjemné. Jako obvykle jsem prozkoumával její hlubiny jen zvolna. Chtěli jsme si to oba přece užít, že. Jenže oproti všem zvyklostem jsem zcela nevědomky začal pomalu zrychlovat. V okamžiku vyvrcholení jsem už do Báry vrážel tak, že měla co dělat se udržet v nastavené pozici. Když bylo po všem, s hlasitým vydechnutím jsem se složil do křesla. Bára se namáhavě odpoutala od zábradlí a usadila se také.
„Připadala sem si jak kráva,“ řekla káravě.
„Proboha proč?“
Protožes mě trtkal jak divokej bejk, ty janku jeden,“ rozesmála se. „A kupodivu – moc se mi to líbilo.“

Předchozí napětí se tím pádem výrazně uvolnilo. Díky tomu jsem lehce splnil svůj slib a třetí pohlavní klání proběhlo v úžasné atmosféře dokonalého souznění. Barbora byla na vrcholu blaha a já přímo slyšel bouřlivý potlesk jejích emoci. Nemohl jsem jí upřít to potěšení, než po delším odpočinku dodat slíbený přídavek. Když dozněly poslední tóny, byla už půlnoc.
„Asi by bylo lepší, kdybych šel spát k sobě, co?“ spíše jsem konstatoval, než se ptal. Podívala se na mne svýma rozněžnělýma očima a řekla:
„Dělali sme společně spoustu věcí, Theo, ale ještě sme spolu nespali.“
„To je fakt,“ usoudil jsem rozumně a zůstal s ní, v její posteli až do rána.


Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2486
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
4
Navigace v seriálu<< Fantazy dovolená 08/10Fantazy dovolená II. 10/10 >>
mb
m.bob@centrum.cz

7
Komentujte

Please Login to comment
avatar
6 Comment threads
1 Thread replies
7 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
7 Comment authors
MartinMbBob RomilShockBigbizz Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Trysky
Člen

Paráda, něco takového jsem opravdu nečekal.

bert9k
Host
bert9k

Zápletka má nečekaně nasměrovaný příběh. Všechny seriály od MB to mají podobně. Jsou postavené na promyšleném příběhu. Pěkně se čtou, podobně jako Vaše 😎.

Bigbizz
Člen
bigbizz

Tak tohle je krásné a nečekané rozuzlení. A proto tvoje povídky strašně rád čtu.

Shock
Člen

Dobrý čtení. Jen tedy nejsem žena, abych hodnotil, jaký je to pocit, dozvědět se, že ji máma ojela potencionálního přítele…. Ale aspoň bude vědět, na čem je 🙂

Bob Romil
Člen

Zase supr pokračování a na konci nožík mezi žebra 🙂 Zdá se, že to na hrdinu pěkně upekly všechny společně.

Martin
Člen
Martin

Jedním slovem parádní čtení . Boží příběh . Celou si říkám , jak si s Bárou jdou do noty . Ale takovou zápletku jsem nečekal . Tak už se budu těšit na závěrečný happyend . A v tomto jsi opravdu mistr . Což ostatně dokládají Tvé předchozí povídky .