Toto je 1 díl z 3 v seriálu Dcera v nesnázích

Když se vdávala dcera Pavlína, byla to velká sláva. Ženich Martin byl sympaťák, svatba byla nádherná, nová rodinka zářila štěstím. Všechno dobře dopadlo, mohlo by se říct. Příběh jako z pohádky. Jenže ono pověstné „žili spolu šťastně až do smrti“ nebylo až tak bez chybičky. Děťátko stále nepřicházelo. A prázdná kolíbka kalila jejich štěstí.

Jednou mi do práce volala dcera. Měla kliku, že jsem měl volnější chvíli, ten den byla jedna schůzka vedle druhé. Vzal jsem telefon a zeptal se: „Ahoj Pavlínko, co se děje?“
„Ale nic, jen jsem chtěla s Tebou mluvit,“ řekla mi.
„Tak povídej, mám teď chvíli času před dalším jednáním,“ povzbudil jsem ji a zašel do hovorny.
„No, víš, tati, mně se o tom špatně mluví, ale…“ nějak se zadrhla a já napjatě čekal, co z ní vypadne.
„No, možná bude lepší se potkat, než to říkat do telefonu,“ vysoukala ze sebe nakonec.
„No dobrá, děje se něco?“ zeptal jsem se už s lehkou nervózou.
Nebylo jejím zvykem, aby mi volala do práce. A nebylo už vůbec jejím zvykem, aby dělala takové okolky. To mi k ní nějak nepasovalo.

„Co se s tebou děje? Něco doma? Martin? Nebo o co jde?“ začal jsem se pomaličku plašit, když nic neříkala.
„Ne, ne, všechno je dobrý,“ honem mi skočila do řeči.
„Neboj se, není to žádná katastrofa, jen se mi o tom špatně mluví,“ uklidňovala mě.
Rozhodl jsem se, že jí dám trochu času, aby se vydýchala a uspořádala myšlenky. Čekal jsem tedy a poslouchal její dýchání a vzdychání.
Nakonec se nadechla a řekla: „Tak jo. Možná bude lepší, když Ti to řeknu do telefonu a hned.“
Napjatě jsem poslouchal, ani nedutal.
„Možná to bude lepší, že tě nevidím a budeme si to moci rozmyslet. Do očí bych ti to asi neřekla.“

Znělo to čím dál tím dramatičtěji a já opravdu nevěděl, co si o tom mám myslet.
„Tati, víš, že jsme s Martinem šťastní.“
„Vím a jsem rád,“ potvrdil jsem jí to.
„A že se snažíme o miminko a že nám to nejde,“ trochu zajíkavě pokračovala.
„Vím a moc mě to mrzí. Mimčo Vám moc přeji.“
Snažil jsem se odpovědět tak, abych jí dal najevo svou účast a trochu ji uklidnil.
„No, pořád o tom přemýšlím. Oba jsme zdraví, žádné potíže nemáme, máme se rádi, milujeme se a miminko pořád nikde,“ začala ze sebe sypat stále rychleji a, podle hlasu, i trochu plačtivěji.
„Neboj se, nikde není psáno, že je všem dnům konec. Nakonec to mimčo mít budete, neboj se,“ snažil jsem se ji uchlácholit.
Slyšel jsem, jak se párkrát nadechla, asi se snažila ovládnout.

„Víš, jak nesnáším doktory. A představa, že chodíme s Martinem po doktorech a v každé ordinaci cizím lidem říkáme o našich nejintimnějších věcech, ta představa je pro mě strašná. Nepředstavitelná. A navíc se děsím toho, že bychom se dozvěděli nějakou konečnou zprávu a ztratili tak veškerou naději. A já tu naději nechci ztratit. Já nechci ztratit ani Martina. Miluji ho! A bojím se, že bez dítěte to spolu nevydržíme. A tohle já nechci dopustit. Já chci dítě. Já chci zachránit naše manželství. Já chci miminko, rozumíš?“ vyhrkla na mě opět téměř v slzách.
Poslouchal jsem ji skoro bez dechu. Bylo mi jasné, že je to pro ni ohromně těžké, takhle se zpovídat. I když jsem její táta. Chápal jsem, že tohle říkat někomu cizímu v bílém plášti by bylo ještě mnohem obtížnější.
„Neboj se, doktoři dnes umí spoustu věcí,“ chtěl jsem ji nějak potěšit.
Ale k vypočítávání možností medicíny v oblasti neplodnosti párů jsem se nedostal, protože mi zase skočila do řeči.
„Ne, tati, já nikam nepůjdu. Tohle říkám tobě a nech si to, prosím, pro sebe. Je pro mě hrozně těžké ti to říkat. Dlouho jsem o tom přemýšlela a nevím, jestli ti to dokážu říct nahlas, tak mě, prosím, nepřerušuj.“

Zase se zajíkla a zalapala po dechu. Nic jsem neříkal a čekal, co mi chce říct. Čekal jsem všelicos, ale tohle ne. Šrotovalo mi to v hlavě, vynořovaly se mi střípky vzpomínek na různé náznaky, které mi dřív unikaly. Teď mi začaly dávat smysl. Pavlínku i Martina to moc trápí, to mi bylo jasné. Ale jak jim můžu pomoci, to mi jasné nebylo. Ale vyslechnout ji, to je to nejmenší. Čekal jsem tedy, že mi vylije své bolavé srdíčko a vypláče se mi na rameni a uleví se jí. Ale stalo se něco úplně jiného, co mě naprosto šokovalo.
„Tati,“ probrala mě svým hlasem z úvah, „já jsem o tom hrozně moc přemýšlela. A už jsem se rozhodla. A prosím tě o pomoc.“
Ve sluchátku jsem slyšel, jak hlasitě dýchala, zatímco já jsem stál jako solný sloup se zatajeným dechem.
„Tati, já chci, abys mi udělal děťátko,“ vyhrkla ze sebe.

Zaznělo ticho, já se tiše svezl na sedadlo v hovorně a třeštil oči do prázdna. Mozek mi odmítal vzít na vědomí, co právě slyšel. Ale než jsem se vzpamatoval a začal namítat nebo vůbec něco říkat, opět se několikrát hlasitě nadechla a spustila rychlopalný monolog.
„Já vím, tati, že je to hrozné. Něco takového se nedělá, je to nemravné a kdovíjaké. To vím. Ale ty jsi můj táta, ty mi musíš pomoct. Nenechám se prohlížet od cizích, aby mi koukali kdovíkam. Nenechám se inseminovat jako nějaká kráva ve stáji. Nechci Martina trápit chozením po doktorech a absolvováním kdovíjakých vyšetření a terapií. Já vím, umělé oplodnění dneska není žádná zvláštnost, ale vždycky to také nevyjde. A já prostě nechci tohle všechno riskovat. Riskovat, že to stejně nevyjde, že Martin neunese, že třeba nemůže mít děti, že nebude chtít chodit po doktorech a raději ode mě odejde. Já to nechci. Já, já… já chci dítě. Rozumíš?“
Drmolila čím dál rychleji, jako v horečce. Chápal jsem její obavy a zoufalství, ale mozek mi pořád odmítal uvěřit tomu, co slyší a uvědomit si, co to znamená.
„Rozumíš? Tati? Já chci děťátko. Moc ho chci. A Martin také. A já mu ho chci dát. Moc mu ho chci dát. Protože ho miluji. A jak to mám zařídit? Umělé oplodnění bez všech těch procedur nejde a to nechci. Já chci děťátko. A ty jsi můj táta, ty nejsi žádný cizí, rozumíš? Ty máš s mámou mě a bráchu, takže ty děti mít můžeš. A ty mi to děťátko můžeš udělat. Můžeš, že ano? Můžeš? Pomůžeš mi?“
Visela mi na rtech a čekala, co jí odpovím. Náhlé ticho mě probudilo z mého ohromení a šoku. Aspoň natolik, abych si uvědomil, že jí musím něco říct.

„Pavlínko, mám tě moc rád, to víš,“ vypotil jsem ze sebe aspoň jednu větu a horečně přemýšlel, co dál.
„Samozřejmě, že ti chci pomoct, jak jen budu moci. Kdykoliv a s čímkoliv. To také víš, že?“ pokračoval jsem váhavě.
„Ale… víš, co po mě chceš?“ zeptal jsem se nejistě.
„Ano, tati,“ vyhrkla na mě bez meškání, „přemýšlela jsem o tom a vím, co chci.“
„Vím, co chci, tati,“ pokračovala pak spěšně, jakoby se bála, že promešká vhodnou chvíli nebo že odmítnu.
„Vím, co po tobě chci a doufám, že mě neodmítneš a pomůžeš mi. Prosím,“ dodala ještě úpěnlivě.
„No dobrá, nechci tě odmítnout, ale je to hodně nezvyklé přání a jsem pořád hodně překvapený. Nemysli si, prosím, že tím váháním ti chci odepřít pomoc. Jen se s tím musím nějak trochu srovnat.“
Mluvil jsem, abych získal trochu času a srovnal si myšlenky. Jenže nebylo moc co rovnat, myšlenky se nějak nedostavovaly. Hučelo mi v hlavě jedno veliké prázdno.
„Tati?“ ozvalo se najednou ze sluchátka.
„Ano, jsem tady, holčičko,“ ihned jsem zareagoval, „a přemýšlím.“

Zaváhal jsem, ale musel jsem tu otázku položit: „A… jak by sis to vlastně představovala?“
Zdráhal jsem se tomu uvěřit, nechtěl jsem si ani představovat, jak by to mohlo probíhat. Ze zoufalství mě napadla bláznivá myšlenka a chytil jsem se jí jako tonoucí stébélka.
„A nemohl bych ti dát třeba trochu… semene v lahvičce?“
Teď jsem se zadrhl zase já.
„…že bys, no, …“
Začal jsem se potit jako u zkoušky.
„Ne ne, tati, to ne,“ skoro vykřikla, „já o tom moc přemýšlela a nic takového.“
Bylo slyšet, že se zase párkrát nadechla a pak naprosto jasně a zřetelně řekla: „Když už, tak už. Já to chci se vším všudy. S tebou. Aby to miminko bylo počaté, jak se má, přirozeně.“

Bác! A bylo to tady!
Ona po mě chce, aby ji oplodnil!“ zadunělo mi hlavou.
Co oplodnil, ona chce, abych ji pomiloval. Abych jí udělal dítě.
Své vlastní dceři udělal dítě.
Se vším všudy… přirozeně… oplodnil.
Myšlenky mi létaly hlavou sem a tam jako dělové koule. Každé nové poznání mou otřáslo, jako by ta koule narazila do mé lebky.
Abych s ní souložil. Abych do ní vnikl penisem, do pochvy své dcery. Abych ji souložil. Abych ji vystříkal. Oplodnil.
Ty myšlenky evokovaly představy a ty představy se mi začaly zjevovat v mysli. Uvědomil jsem si, že mi začíná brnět v podbřišku.
Tebe to ještě vzrušuje?!“ zhrozil jsem se sám sebe.
Zmatek v hlavě se mi stupňoval a já nevěděl, co si počít. S Pavlínkou, sám se sebou, s tím vším.

„Tati?“ ozvala se zase z telefonu, „jsi tam?“
Znělo to nejistě, jako by jí zase opouštěla odvaha.
„Neboj, jsem tu,“ odpověděl jsem, „jen jsem to stále ještě nerozdýchal.“
„Tati?“ zaznělo ze sluchátka poněkud ostýchavě, „a… pomůžeš mi?“
Tak a co jí mám říct?“ zeptal jsem se zoufale sám sebe.
„Víš, Pavlínko, to není jen tak slíbit takovou věc. A udělat ji. Víš?“ soukal jsem ze sebe odpověď.
„Chceš to vědět teď hned?“ zkusil jsem uhrát chvíli času.
„Tati, já se bojím, že potom už nebudu mít odvahu. Nebo ty,“ dorazila mě.
Ale měla pravdu. Jakmile bychom o tom začali přemýšlet, asi bychom si to rozmysleli. Oba. Vždyť je to nesmysl.
Nesmysl? A to má jako holka lítat po doktorech a roztahovat se před cizími? Anebo se nechat inseminovat nějakým anonymním semenem? Jako nějaká jalovice? To chceš?“ ptal se mě jeden hlas.
A to jako chceš, aby se tvá dcera před tebou svlékla? Chceš se před ní svléknout také ty? A chceš do ní proniknout a souložit ji? To chceš?“ kontroval jiný hlas.
Mně se z toho snad rozskočí hlava.
„No dobře, Pavlínko, pojďme se potkat a proberem to spolu. Co ty na to?“ napadla mě spásná myšlenka, jak neodmítnout ani neslíbit.
„Tak jo,“ stvrdila naši tajnou dohodu.
„Zařídím to a dám ti vědět, jo?“ zdálo se mi, že její hlas zazněl o trochu veseleji.
„Jo. Ahoj.“
Konečně jsem ukončil ten mučivý hovor, odložil telefon a setřel si ledový pot z čela.
„Tak to jsem opravdu zvědavý, jak tohle dopadne,“ řekl jsem si polohlasem.

Navigace v seriáluDcera v nesnázích 02 >>
4.5 32 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments

Tři z pěti incesťáků doporučuje k přečtení :-D. Moc pěkný začátek série. 

Zajímavý začátek. Incest zrovna nemusím, ale zaujal mne název povídky. Je pravda, že zatím je to jen o přemlouvání otce k incestu aby se dceři nerozpadlo manželství. Uvidíme jak to bude pokračovat. Některé povídky tohoto autora jsme četl a líbili se mi. Tak věřím, že zvládne i tuto sérii jako své jiné povídky. Držím palce.