Trocha poezie nikoho nezabije, i když je nezdravě pesimistická

Zasněžená pláň v soumraku mizí Nebe poseto množstvím tmavých skvrn Hle, mraky, tak šedé a cizí Chřtán můj jedovatého blínu je pln.

To nebe mne k sobě volá Slunce skrylo svou tvář Zde leží postava obnažená A v mé ruce střenky zář. Je čas jít, boží pomsta nade mnou Mráz mi po zádech běhá Její ústa se již otevřít nemohou Z jejích rukou žádná něha. Toť svědomí, ten dravec můj Hraje si s tebou, byť ubodán Stále je tu se mnou, ač říkám „stůj!“ Jsem jím zcela zničen a zdeptán. Utíkej, utíkej můj hrdino Nebeská pravda mne volá Neunikneš-li, nastane tvůj čas Bij se, je-li ti milý tvůj hlas. Ten hlas tě jednou zachrání Až tě archanděl dostihne Zato meč již tě neochrání Tvé plémě navždy vyhyne. Již lapili ho, ne strážci nebes. To sám ďábel ovládá jeho sny Jeho duše bloudí v šedi pekelné Její tělo hnije v zemi černé.