Pytlák 05

Venku zarachotil okov na studni. Staroch oplachoval očištěné ryby.
„Tys ňa snáď natrhnul, něco takového jsem v sobě nigdá nemjéla,“ řekla, natahujíc si sukni a halenku. „Ale byla to jízda,“ pohladila si křapku.
Šupina schovával upatlaného sokolíka do kalhot s výrazem krásné blaženosti. To bylo jiné kafe, než drandit pelikána vlastní pravačkou. Nejraději by sebou sekl na pomačkanou hromádku sena a zdříml si. Vstával před třetí hodinou a bylo skoro poledne.

„Mařenóóó,“ ozvalo se od studny. „Tady máš ty scíplotiny, tož s něma něco udělaj. Tys tam v tej stodole snáď aj umřéla, né???“
„Daleko od pravdy dědek nebýl,“ pomyslela si.
Sluníčko ji uhodilo do upocené tváře a ona, upravujíc si sukni, si vyzvedla ryby od táty a zmizela v kuchyni.
„Tož co s tým budeš dělat, je to už rozvrglaná stará kára,“ přišel do stodoly mlynář. „Nic sa neboj, dědku, cosi s tým udělat pude.“
Šupina se dal do práce a mlynář mu koukal přes rameno.
„Co na mňa čučíš? Tos mjél Máni spravit sám, takovů hovadinu,“ utíral si ruky od vazelíny. „ A vůbec, eném si chrňál na lavce, tož sa včíl zapřáhni a já budu tlačiť od zadu, abychom to vyvézli před kolňu.“
Dědek se bez řečí chopil oje a zabral. Žebřiňák se rozjel bez skřípotu a kupodivu docela lehce.
„No to je včíl paráda. Ani nevrzgne. Dva roky nebýla Mařka schopná sem někeho dostať, ať se na to podívá.“
„Tobě fakt aj už šibe v makovici starochu, tos mohl napatlat sám a né včíl mudrovať.“

Mlynářka poletovala před mlýnem a prostírala na festovní dubový stůl.
„Tož cos nám dobrého navaříla, cérko,“ lísal se mlynář a větřil jako ohař.
„Tobě za tu zaflákanů mísu na těsto nudle s makem,“ odsekla.
„No to by ti snáď ani strach nedovolíl,“ kontroval. „Lebo bych ťa utopíl tady v náhoně jako kocůra.“
„Ty si mi jakýsi hrdina, když si trůfáš na robu. Daj už pokoj, nebo ťa do teho náhona hodím já,“ zavrčel Šupina a mlynář zavřel hubu, až mu šest zbývajících zubů klaplo. „Místo, abys býl rád, že máš obstarané, máš co žrať a dobře žrať, pere ti tvoje posrané gatě, tak eném furt pyskuješ. Šak dyby býl Josef na svjétě, držál bys klapajzňu a ani bys nepíp, lebo bys nedostál do koryta ani otruby.“
„No teho ňa ani nepřipomínaj. Co ten prochlastál prachů… Ale dělat umňél dyž býl střízlivý, to jo, to bych mu aj po smrti křivdíl,“ opáčil mlynář a hrnul se k míse s polévkou a se spokojeným šklebem konstatoval: „Co že si se dneskaj tak rozmáchla. Krkovicu se zelím… šak je sobota a né neděla. Kdys to vaříla?“
„Když si ještě chrňál v kanafasu, tato. Stáváš pomálu o desátej …“

Máňa poletovala jako vítr v kukuřici, uklízela špinavé nádobí ze stolu a postavila před ně vychlazené pivo.
„Taků hospodyňu bych si taky dal líbíť. Blbě do všeckého nekafrá, navařené jak v hotéli, prácu podělá jako chlap, barák jako klícku…“ řekl Šupina a típl cigaretu.
„Šak si možež namluvit aj Máňu. Beztak seš sám vjecej než patnásť roků a žádnů robu nemáš,“ mrkl na něho spiklenecky mlynář a opatrně se ohlídl, zda ho dcera neslyší.
„Co ňa tady dohazuješ jak Kecal z Prodanéj nevjésty!“ zaslechla jeho povídání. „Běž sa natáhnůť na otoman, já půjdu na lůku poobracať seno a co bude suché, tož domů a do mandela. Nějak se ně to nezdá, je dusno jako sviňa,“ zastínila si oči a dívala se směrem k západu. „Šupina slíbil, že ně s tem pomože.“

Staroch zalezl do domu, Šupina zapřáhl koníka, naházeli na vůz vidle a hrábě.
„No to je včíl jiná paráda, to jede samo,“ vlepila mu pusu.
Seno bylo suché jako troud a tak ho nakládali přímo na žebřiňák. Zbytek do mandelů a přikrývali plachtou proti dešti. Práce rychle ubíhala, takže se brzo vraceli s velkou hromadou sena do mlýna. Koník už zřejmě znal všechny činnosti z paměti, protože se bravurně před stodolou zatočil, počkal až mu otevřou vrata a s žebřiňákem profesionálně zacouval. Máňa ho odpřáhla, zavedla do stáje, napustila čistou vodu do žlabu a do stání pořádný kopec čerstvého sena za odměnu.

Jen co skončila s ustájením, zablesklo se a pořádně zahřmělo. Drůbež už byla dávno na dvorku, zavřela branku a z lednice na chodbě vzala pomocnikovi, který ve stodole házel seno na poval, studené pivo.
„Dočkaj, já ti pomožu, ať sa ně nestrháš,“ sápala se za Šupinou na vůz.
„Ty teho nakecáš…“ pomáhal ji nahoru. „Když to děláš sama a nikdo ti nepomože, tož to nejsi stržená jak kyslé víno?“ zapíchl vidle do sena na patře.
„Já si mosím dělat všecko sama,“ dodala s důrazem na slůvko sama.
„No včíl už snáď to všecko sama dělat nemosíš,“ opáčil a rozepínal jí sukni.
„Tož dočkaj chvílu. Spocená su, zaprášená, šecko ňa kůše…“ Jenže to už měla sukni na kotnících a blůzu dole. Koziska se jí dmula a chlácholinka ronila rosu. Takové nadělení…Tři roky si mastí frndu sama a teď hned dva šťouchy za jeden den. Šupinovi stál ohon jako svíce, Máňa nevěřícně zírala zblízka na býčí kládu.
„Týms mě dopoledňá chcel rozpárať??
„Dyť si celá.“

Zabořil čumák mezi její nohy a jal se slizovat rosu vzrušení. Třásla se jako osika a když jí ještě promnul prsiska a žužlíky, zakvílela a odpravila se. Necítila, jak ji seno kouše do zad a zadnice, poddávala se drancování pohlaví.
Ocas nalitý k prasknutí se bořil do jeskyňky o poznání lehčeji než před obědem. Opatrně, aby jí neublížil, se prošoustával k děloze. Tentokrát už žádnou bolest necítila, jen rozkoš. Kundice vyplněná na doraz tekla a tekla, vnímala jen slast a několik orgasmů málem k omdlení. Šupina funěl, plenil jí vdávadlo seč se do něj vešlo. S řevem vystříkal vše co se stihlo od dopoledního šoustu nastřádat a padl unaveně na kyprá koziska.