Noc nevěsty 02 (svatební den)

Před domem se objevila neteř Aňa a rychle utíkala dovnitř.
„Tady ji máš,“ ukázal jsem sestře mezi dveře.
„Kde jsi byla celou noc?“ obořila se na Aňu.
Odpovědí bylo neteřino trhnutí hlavou.
„Dělej, oblékej se,“ popoháněla ji sestra.
„No a co ty, brácho?“ obrátila se ke mně. „Ty také nejsi ještě v šatech.“

U domu zastavilo auto.
„Tak to je ženich,“ ukázala sestra na chlapce, který vystupoval z octavie.
Drobný, hubený kluk s brýlemi, mi podal ruku a představil se.
„Jeff, Josef,“  odpověděl jsem. „Omluv mne, ale musím se rychle převléknout, času je málo,“ zmizel jsem v domě.

V dokonale padnoucím obleku jsem postával u auta a popíjel colu z kelímku, vědom si toho, že alkohol musí ještě počkat.
„No, sekne ti to. Ty nebýt můj brácha, tak nevím, nevím,“ zhodnotila mě sestra.
Dostal jsem roli řidiče a rozvážeče.
„Povezeš družičky,“ organizovala sestra odjezd na radnici.

Do auta se mi posadily dívky, které jsem večer viděl v motorestu.
„Proč, jste včera nepřišel dolů?“ vyčetla mi hned jedna z nich, Šárka, mou absenci na dívčím párty.
„Omlouvám se, byl jsem unavený a usnul jsem.“
„Je to škoda,“ zalitovala Šárka. „Doufám, že dneska to dopadne líp,“ mrkla na mne šibalsky a vyhrnula si vysoko šaty, až ukázala krásně tvarovaná stehna.
„Nechci si je pomačkat,“ řekla na vysvětlenou, dívajíc se mi do očí, aby zjistila, kam směřují mé pohledy.

„Holky, nevěsta vychází,“ upozornila jedna z dívek.
Pohledy všech se obrátily k domovnímu vchodu.
Na schodech stála Aňa v krásných bílých šatech. Polkl jsem na prázdno. Opravdu jí to moc sluší.
To je ta krásná dívka, která včera v noci ležela pode mnou a s roztaženými stehny přijímala mého těšitele. To snad ani není pravda.
Zavěsila se do švagra a nechala se odvést k autu. Postupně nastoupili všichni ostatní, včetně ženicha a kolona aut se rozjela k blízkému městu, kde se konal svatební obřad.

Před vchodem do obřadní síně radnice postával hlouček zvědavců, kteří si nenechali ujít žádnou svatbu a možná i pár těch, kteří Aňu znali.
„Tak, vážení, jdeme,“ zavelela opět moje sestra, která byla hlavním organizátorem.
Jako na povel zašláplo několik kuřáků nedopalky cigaret a všichni se vrhnuli do budovy.

Teď už se jen čekalo na oddávajícího úředníka.
Naposled se otočila Aňa mezi přítomné svatebčany a pohledem mě mezi nimi hledala. Naše zraky se na chvíli setkaly. Její pohled byl něco jako výčitka a zároveň prosba o pomoc.

V tu chvíli vešel do obřadní síně oddávající a Aňa se ke mně obrátila zády. Moc jsem si toho z obřadu nepamatoval. Stále jsem myslel na neteř a na to, zda se vdává z lásky, nebo jen proto, že musí.
Z úvah mne vytrhl nakonec hluk gratulací.

Opět jsem seděl v autě a s dívčím osazenstvem ujížděl zpět k vesnickému motorestu, kde se odehrávala svatební hostina a zbytek zábavy, která pokračovala až do pozdních hodin.

Ale nepředbíhejme.
Zábava byla v plném proudu. Hudba, sestávají ze dvou muzikantů s klávesami, hrála známé melodie, na provizorním parketu, vzniklém odstrčením  stolů, tančilo několik párů.
Švagr s láhví slivovice obcházel stoly a naléval.
„Ty ještě nemůžeš,“ zastavil se i u mě. „Ale neboj, my dva si to ještě vynahradíme,“ sliboval. „Tady ještě jednu kolu, švagrovi,“ ukazoval číšníkovi, kam má donést další láhev pěnivého nealkoholického nápoje.

„Ty se nějak nebavíš,“ přisedla si ke mně na volnou židli Šárka, která již trochu ovlivněna alkoholem mi začala tykat.
„Ale bavím,“ odpověděl jsem.
„Tak si pojď zatancovat,“ tahala mě ze židle.
Muzikanti začali hrát další z ploužáčků a Šárka se ke mně přitiskla. Svou nohu vklínila mezi mé. Cítil jsem tuhost jejího stehna.
„Aňa mi o tobě vyprávěla,“ přivinula se ke mně ještě více a opřela se o mě tak, že jsem zřetelně cítil i hroty jejích bradavek pod slabou látkou šatů.
„Copak ti vyprávěla?“ neudržel jsem svou zvědavost. Co kdyby na mne prozradila něco z našeho intimního života.
„Prý jsi z Prahy a děláš něco u filmu,“ vyzvídala.
„To už dávno ne,“ vyvrátil jsem nepravdivé informace.
„Nevadí, ale do Prahy mě pozveš?“
„To víš, že jo,“ potvrdil jsem raději její dotaz, i když jsem to neměl v úmyslu.

Ucítil jsem její ruku v rozkroku. Ne, že by mi to nedělalo dobře, ale na tomto místě to bylo nevhodné.
„Nech toho tady,“ upozornil jsem ji a snažil se odtáhnout jí ruku.
„Tak pojď někam jinam!“
„Ale kam?“ přemýšlel jsem usilovně. Dělalo mi to dobře, že jsem zrovna takto zajímal mladou dívku. „Pojď,“ vzal jsem ji za ruku a táhl ven.
„Kam jdete?“ všiml si švagr mého manévru.
„Na vzduch. Je jí špatně,“ zalhal jsem a vytáhl Šárku před motorest.
„Kam chceš jít?“ ptala se nechápavě.

To už jsem ji táhl do auta. V plánu jsem měl zajet někam za vesnici, abychom nebyli nikomu na očích.

Zabočil jsem na polní cestu a zastavil u kraje lesa. Sklopení sedačky bylo dílem okamžiku. Začal jsem Šárku líbat, zatímco má volná ruka začala vyhrnovat sukni a dostávat se po vnitřní straně hebkých stehen k jejím kalhotkám.
„Počkej, sundám si je sama,“ nabídla se Šárka, sedla si a stahovala si kalhotky.
Začal jsem jí rozepínat knoflíčky na šatech.
„Ne, do naha ne,“ zaprosila. „Co kdyby nás někdo načapal.“
Opět se pokládala na sklopenou sedačku a nedočkavě rozevírala nohy.

„Dělej přece. Tak už mi ho tam strč!“ žadonila a dívala, jak se nemotorně zbavuji překážejících kalhot.
Lehl jsem si mezi roztažené nohy, vzal úd do ruky a nasměroval ho mezi pysky vyholené kundičky. Šárka mne uchopila za holý zadek a přitáhla k sobě. Na kost tvrdý pyj rozevřel závojíčky jejího pohlaví a pomalu mizel v hladové vagíně.

Měkké pérování vozu kopírovalo prudké pohyby našich těl, takže každému, kdo by zahlédl auto, by bylo okamžitě jasné, co tam děje.
„Už budu, už budu,“ sténala Šárka a svíjela se pode mnou. „Dávej si pozor!“ stačila mne ještě upozornit, a pak už jen chytala kapky semene na svém břiše.
Utřel jsem sperma kapesníkem a vyhodil ho z auta.

„Můžeme se vrátit,“ prohlásila, natáhla si kalhotky a stáhla šaty. Ještě si rukou upravila vlasy, aby nikdo nic nepoznal. Vrátili jsme se zpět do motorestu. Nikdo si ani nevšiml, že jsme zde dlouhou chvíli nebyli.

Rozhlédl jsem se po sále a hledal Aňu. Seděla vedle svého manžela a dívala se, jak se sousedem pije jednu skleničku za druhou. Muzikanti měli přestávku a oba si u vedlejšího stolu dávali svačinku na obložených talířích. Vstal jsem a šel k nim.

„Mám na vás prosbu. Až budete hrát, můžete mi zahrát jednu písničku na přání?“ a pošeptal jsem jim do ucha, o jakou skladbu se jedná. Byla to oblíbená písnička Ani.
„Jasně, šéfe,“ přislíbili.

Za chvíli se sálem nesla krásná tklivá melodie.
Uklonil jsem se před Aňou a požádal jí o tanec. Na tváři se jí objevil úsměv. Přijala mou ruku a následovala mě na parket.
Při tanci jsem dostal nápad, že jí unesu ženichovi a Aňa s tím souhlasila. Nenápadně jsme odtancovali až ke schodům, a když si ani teď nikdo nevšiml našeho únikového manévru, rychle jsme vyběhli do patra, k mému pokoji.