Dešťová víla 11

Už jsem měl práce plné zuby a potřeboval jsem na chvíli vypnout. Na to, že bylo teprve pondělí, to byl docela výkon. Naštěstí jsem měl plán na relaxaci. Jen jsem ještě nevěděl, jestli to vyjde. Záviselo to na více faktorech a kterýkoli to mohl úplně zkazit.

Mým snem vždycky bylo koupit si motorku a někam si vyjet. Teď, když jsem měl dost peněz, nic mi nebránilo uskutečnit si svůj sen. Brouzdal jsem chvíli na netu, vybíral a četl recenze. Když už jsem měl vybráno, obvolal jsem několik inzerátů a druhý den večer jsem si přivezl domů téměř nový stroj. Ještě ten večer jsem napsal Zdeňce:
„Ahoj zlato. Zruš všechny plány na víkend, prosím.“
Odpověď na sebe nenechala moc dlouho čekat.
„Ahoj miláčku. Tak fajn, stejně jsem nic v plánu neměla. A co se bude dít?“
„Však uvidíš sama. Jen si nachystej něco málo na sebe.“
„A co? Když nevím, co se bude dít.“
„Na cestu ti něco pošlu. A co budeš potřebovat s sebou? Nic moc, bude to jen na víkend. Hlavně jsou důležité plavky. A ještě bych rád, kdyby sis vzala pěkné šatečky. Divadlo ani nic takového nás nečeká, ale večer ven určitě půjdeme. Stačí to takhle? Jo a měla by ses s tím vejít do jedné igelitky.“
„Stačí, děkuju, já se podle toho zařídím. Jen nevím, jestli se vejdu do limitu. To víš, ženská. Ještě k tomu všemu potřebuju pár věcí navíc.“
„Však to zvládneš. Ono ti stejně nic jiného nezbyde. Maximálně ještě tak půl tašky. O moc víc místa prostě není.“
„No dobře, já to nějak zvládnu. Ještě bych na tebe měla jednu prosbu. Potřebovala bych s tebou mluvit.“
„Stalo se něco? Mám ti zavolat?“
„To ne, já to nechci řešit po telefonu, to nejde. Mohli bychom se sejít?“
„Aha. Mohli, jen nevím kdy. Kvůli tomu víkendu zůstávám v práci dýl, abych to všechno stihl udělat. A počká to do pátku?“
„Hmm, asi počká. Tak to necháme na pátek.“

Druhý den mi šla práce lépe od ruky, těšil jsem se, že konečně na chvíli vypnu a vypadnu na víkend pryč. Jen mi stále vrtalo hlavou, o čem si to Zdeňka chtěla promluvit. Ještě jsem potřeboval vyřídit pár maličkostí. Mezi klienty, se kterými jsem měl co dočinění, jsem si našel někoho, kdo měl i obchod pro motorkáře. Potřeboval jsem poradit a tak trochu jsem doufal i v nějakou slevu. Zvednul jsem telefon a dojednal si schůzku. Už jsem nás viděl, jak v kůži brázdíme silnice a užíváme si svobody.

Odpoledne jsem nakoupil, co jsem potřeboval pro sebe, ale se Zdeňkou to bylo horší. Neznal jsem přesné velikosti a bylo potřeba, aby si všechno vyzkoušela. Nakonec jsme se domluvili, že tam zítra Zdeňku pošlu a oni se o všechno postarají. Jen jsem jim musel nechat nějakou zálohu. Původní idea o kompletní kůži vzala hned za své. Stačil mi pohled na cenovky a jedno vyzkoušení. Nakonec jsem se spokojil jen s přilbou a bundou.

Ještě jsem o tom musel informovat svou vílu.
„Ahoj, mám na tebe prosbu. Chtěl jsem ti poslat věci na cestu, ale má to malý háček. Nevím, jestli bych přesně trefil velikost. Tak jsem tě chtěl poprosit, jestli by ses tam nemohla zastavit sama. Všechno je domluvené, ví, co budeš potřebovat, jen si to všechno musíš vyzkoušet.“
„No dobře, co bych pro tebe neudělala. Jen mi pošli adresu a já se tam zítra zastavím. Jen doufám, že to bude stát za to.“
Poslal jsem jí instrukce a dál pokračoval v práci. Jestli jsem měl v pátek vypadnout dřív, musel jsem si to samozřejmě odpracovat. Ale s vidinou víkendu se Zdeňkou, to nebylo tak zlé.

Ve čtvrtek odpoledne jsem netrpělivě očekával zprávu, jak od Zdeňky, tak i z obchodu, kam měla dorazit. Z obchodu přišel email s fakturou, nakonec to nebylo až tak drahé, očekával jsem to horší. Sice oblečení pro nás dva stálo skoro tolik, co samotná motorka, ale proč ne. Mohl jsem si to dovolit.
„Co si to vymyslel? Zpočátku jsem si myslela, že jsem ve špatném obchodě, ale když se mě tam ujali, tak to bylo asi v pořádku. Tak snad mám všechno. Ani jsem nevěděla, že máš motorku. A kam vůbec pojedeme?“
„To uvidíš. Doufám, že máš všechno. Jo, mám motorku. Od úterý. Pojedeme na takový malý výlet, však zítra poznáš. Čekej nachystaná před domem ve dvě hodiny. Doufám, že to stihneš.“
„Aha. No tak dobře. Budu čekat. Jsem fakt zvědavá na cíl výletu.“
Ještě jsem si večer všechno nachystal, naplánoval přesně cestu, kudy pojedeme a pro jistotu to i dvakrát překontroloval.

Ráno jsem vyrazil do práce celý nadšený, až se všichni divili mé dobré náladě. Jen na práci jsem se nějak nesoustředil, už jsem se viděl na cestě se Zdeňkou za zády. A bohužel to bylo vidět, všechno, co jsem připravoval, mi trvalo dvakrát tak dlouho a bylo to plné chyb. Ještě, že jsem to po sobě vždycky raději kontroloval. Dneska to bylo opravdu potřeba. Naštěstí přišel čas oběda a já mohl konečně vypadnout.

Doma jsem pobral věci a nacpal je do kufrů. Hodil jsem na sebe oblečení a vyrazil za Zdeňkou. Stejně jsem to měl jen tak tak. Byli jsme domluvení na druhou hodinu, ona sice nebydlela až tak daleko, ale s tou páteční dopravou mi to mohlo trvat klidně i půl hodiny. Nasedl jsem a vyrazil za ní.

U ní před domem jsem několikrát protúroval motor. Všiml jsem si, jak se zavlnila záclona za oknem a za okamžik už mi Zdeňka vybíhala naproti, s taškou v jedné a přilbou v druhé ruce a oblečená do motorkářského. Mohl jsem na ní oči nechat. Měla na sobě koženou bundu a těsné kožené kalhoty. Ohromně jí to slušelo. A pokud jsem dobře vzpomínal, kalhoty nebyly na účtence. Sesedl jsem, otevřel kufr a nacpal tam její tašku.
„Jak se ti líbím?“ vyzvídala.
„Moc ti to sluší, jsi vyloženě typ na upnuté kožené věci.“
Zatímco si nasazovala helmu, já nasedl a nastartoval.
Naskočila za mě a ještě než jsem vyrazil, zeptala se:
„Kam jedeme?“
„Uvidíš. Máš s sebou občanku?“
„Mám, proč?“
„To je dobře.“
„Počkej? Kam to pojedem?“
„Uvidíš. Klidně to ber jako únos do ciziny.“
Než stihla protestovat, zařadil jsem a vyrazil směr nejbližší přechod do Rakouska. Ona mě jen zezadu objala a držela se jako klíště.

Zpočátku jsem nejel nijak rychle, přeci jen jsem to ještě neměl pořádně v ruce. Vítr kolem nás hučel a my si užívali tu jízdu. Bylo to něco neskutečného. Snil jsem o tom od doby, kdy jsem si udělal řidičák. Naši mi motorku nikdy nechtěli dovolit. Ale ten pocit z jízdy byl něco neuvěřitelného. A k tomu báječná milenka za zády, co se ke mně tiskla.

Přejeli jsme přes hranice a já nabral směr Vídeň. Lepší silnice mi dovolila trochu víc přidat plyn. Ani jsem si neuvědomil, že už jedeme dvě hodiny v kuse. Tolik mě to pohltilo, že kdyby mě Zdeňka neupozornila, že si potřebuje odskočit, dal bych to snad na jeden zátah. Zajel jsem tedy na nejbližší benzínku.

Zdeňka hbitě seskočila, ale nějak se nemohla rozejít. Ani jsem se nedivil, já s tím měl taky problém. Přeci jen trochu nezvyklý posed a téměř bez hnutí. Zatímco si Zdeňka odskočila, já pro jistotu vzal benzín a zajel na parkoviště. Ještě jsem nám skočil pro nějaké občerstvení, vzal jsem láhev vody a kávu pro Zdeňku. Usadil jsem se s tím venku na lavičce a čekal, až se vrátí.
Přihnala se ke mně a usedla vedle mě na lavičku.
„Jééé, kafe,“ nadšeně zvolala, když uviděla plný kelímek. „To je pro mě?“
„Jasně, já tohle nepiju.“
„Děkuju,“ řekla a hbitě hmátla po kelímku.
„Nepolej se, je to horký,“ upozornil jsem ji.
„No jo.“
„Jaký no jo, byla by škoda toho oblečení.“
„To mě mohlo napadnout, že myslíš na oblečení a ne na mě. Tak já si to sundám.“
Čekal jsem, co za tou ochotou se svlékat bude. Odložila kelímek na stolek a začala si pomaloučku rozepínat bundu. Vzhlédl jsem od displeje telefonu, kde jsem kontroloval zbytek naší cesty. Usmála se. Když zjistila, že upoutala mou pozornost, tak pokračovala dál. Zip už měla rozepnutý kousek pod krkem a já očekával, kdy se objeví tričko. Jak jela se zipem níž a níž, bunda se rozevírala a bylo víc než jasné, že pod ní má maximálně tak podprsenku. Neměla ani tu, jak jsem zjistil, když mému lačnému pohledu vystavila obnažená ňadra.
„Tak téhle kůže by byla větší škoda,“ řekl jsem a dotkl se toho, co mi nabízela.
„To jsem ráda, že to uznáš. Ale stejně nic nebude,“ rázně utnula mé hrátky a znovu se zapnula.
Natáhla se pro kafe, aby se napila, položila mi hlavu na rameno a zeptala se:
„Kam to jedeme?“
„Neboj se, to je překvapení.“
„Já vím, ale odsud už ti těžko uteču. Ještě bych za odvoz domů musela platit vlastním tělem a to se mi zrovna nechce.“
„Tak nic. A já zrovna v tuhle platbu doufal.“
„Aha, tak teď už je mi to jasný. Takže únos do ciziny a výkupný musím uhradit sama a v naturáliích. Že mě to nenapadlo hned. Tos mohl říct rovnou a já se nemusela zapínat,“ prohlásila. „Ještě, že toho pod tím moc nemám, alespoň to svlékání půjde rychle.“
„No vidíš.“
„Když mi nechceš říct, kam jedeme, tak mi prozraď, jak dlouho nám to ještě bude trvat.“
„To záleží na tom, jestli se někde zastavíme, nebo pojedeme rovnou. A taky na provozu, i když to na motorce není až takový problém.“
„Ale to není odpověď.“
„Já vím, podle odhadu to bude trvat tak ještě dvě, dvě a půl hodiny.“
Zdeňka chvíli přemýšlela a pak vyhrkla:
„Takže k moři se nejede, to je dál. Držíme směr Vídeň, ale ta už je jen kousek, takže ta to také není. Tak snad jedině něco tady v Rakousku, kus pod Vídní, případně ještě Maďarsko.“
Já jsem to nijak nekomentoval a jen se usmíval.
„Takže samá voda,“ vydedukovala z mého mlčení a úsměvu.
„Proč myslíš?“
„No protože se tak usmíváš.“
„Já se usmívám proto, že se mi líbí, jakého brouka jsem ti nasadil do hlavy.“
„Aha, takže kam teda jedeme?“ snažila se stále vyzvídat.
„Teď momentálně nikam, teď sedíme a pijeme.“
„Já už ne,“ řekla a dopila kávu, „já už můžu jet.“
„Fajn, tak jedeme,“ souhlasil jsem, naposledy se napil a flašku s vodou schoval do kufru.
„Ale já pořád nevím kam?“
„Ty to přece vědět nemusíš, ty neřídíš. A naskoč si,“ vyzval jsem ji, když jsem seděl na nastartované motorce.
Na nic nečekala a vyhoupla se za mě. Ještě než jsem vyjel, krásně se ke mně přitulila.

Najeli jsme na rakouskou dálnici a svištěli jsme dál. Protáhli jsme se kolem Vídně a zamířili směr Bratislava. Cítil jsem, jak sebou Zdeňka trochu cukla, když jsem změnil předpokládaný směr naší cesty. Kousek za hranicemi jsem musel zastavit, tentokráte se chtělo mně. Zajel jsem k pumpě a zaparkoval.
„Snad nejsme na místě?” ptala se trochu vyděšeně Zdeňka.
„Neboj, ještě máme kousek cesty před sebou. Jen si pro změnu musím odskočit já. A navíc mě z toho začíná docela bolet zadek.”
„To jsem ráda, že nejsem sama.”
„No jo, je to nezvyk. A teď si vezmi, kdybychom měli jet k tomu moři. To máš nejmíň osm hodin cesty.”
„To teda, ale zase by to bylo moře,” zasnila se Zdeňka.
„Tak víš co? To moře si necháme na někdy jindy. Vždyť tohle přeci nemusí být náš poslední společný výlet,” navrhl jsem.
„Uff, to jsem si oddechla. I když co já vím, třeba jo. Třeba už na další takový výlet nebude čas.”
„Proč oddechla? No a na tebe si určitě čas udělám.”
„Když počítáš s dalším společným výletem, tak to vypadá, že plánuješ, že přežiju a z tohohle výletu se vrátím.”
„Jo tak, no to byl původní plán. Ale plány se můžou změnit.”
„To můžou.”

„Tak co, chceš se protáhnout, nebo pojedeme dál?” zeptal jsem se po návratu z oné místnosti.
„Protáhnutí bych moc ráda, na to se těším celý týden,” řekla rozpustile.
„Počkej, ale já říkal protáhnout SE. Ne, že tě tady a teď protáhnu.”
„Ach jo, tak já se protáhnu sama, když ty mi nechceš pomoct. Otevřel bys mi prosím kufr?”
„Klidně, ale proč?”
„Mám tam pár věcí na protažení,” rozesmála se.
„Aha, to já mám tak nějakou věc na protažení,” prohlásil jsem.
Udělal jsem krok k ní, objal ji rukou kolem pasu a přitiskl si ji k sobě tak, aby cítila mé vzrušení.
„Tímhle bych se ráda nechala protáhnout,” řekla pochvalně a ruku vmáčkla mezi nás, aby mohla sevřít tvrdého průzkumníka v dlani.
Na nic jsem nečekal a přisál se k nabízeným ústům. Chvíli jsme setrvali v těsném objetí a věnovali se jazykovému cvičení.
„To jsem netušil, že tě motorka tak vzruší,” poznamenal jsem.
„No to víš, mít takový dělo mezi nohama, to se mi hned tak nepoštěstí,” zase mě provokovala.
„A neměla bys tam radši tělo?”
„Myslíš třeba tohle?”
A než jsem stihl jakkoli odpovědět, vyskočila na mě, objala mě rukama kolem krku a nohama kolem pasu. Měl jsem co dělat, abychom neupadli. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Sama nejspíš uznala, že válet se tady po zemi by nebylo to nejvhodnější.
„Jo, třeba,” souhlasil jsem s ní, když se znovu postavila na zem.
„A co bude s tím protažením?”
„Musíš chvíli počkat. Měli bychom vyrazit dál, za dvacet minut bychom měli být na místě. Budeme to mít jen tak tak, ubytovat se a pak nás čeká večeře.”
„Fajn, já to teda ještě chvíli vydržím,” svolila k pokračování v cestě.

Nakonec nám cesta zabrala asi půl hodiny, trochu jsem se na konci motal, když jsem hledal náš hotel. Sice bylo všechno označené, ale nejspíš jsem někde přejel nějakou odbočku. Těžko jsem se soustředil na jízdu, když se Zdeňka celou dobu snažila mi šátrat v rozkroku.

„Už jsme tady, sesedat,” zavelel jsem, když jsme zastavili před hotelem.
„Tady?” zeptala se nevěřícně.
„Jo, tohle je ono,” přisvědčil jsem. „Copak? Nelíbí?”
„Ale jo, líbí. Jen jsem to nečekala.”
„No co, měl jsem chuť někam vypadnout a kompletně vypnout a lázně jsou k tomu nejlepší.”
„To asi jo.”
„Navíc, tady budou mít určitě docela dobré víno a to také není k zahození. Když budeš chtít, můžeme i někam na výlet. Nebo si dáme masáž… možností je dost. Záleží jen na nás, co budeme chtít dělat.”
„To máš pravdu. Tak se půjdem ubytovat?”
„Jo, jen vezmu tašky a jdem.”
Otevřel jsem kufr a vyndal z něj svou tašku, když jsem chtěl vzít i tu Zdenčinu, tak mi ji sama vzala z ruky. Nechal jsem to být, přece se s ní nebudu před hotelem přetahovat o lehkou tašku. Raději jsem jí podržel dveře a společně jsme zamířili na recepci.
„Vítám vás u nás a blahoželám vám,“ uvítala nás recepční.
Dostali jsme klíč od pokoje a čip od hotelového parkoviště. Ještě nás slečna recepční upozornila, že večeře se podává do osmi. Měli jsme na to hodinu a půl. Nechal jsem Zdeňku chvilku stát na recepci, abych došel přeparkovat motorku, a pak už jsme společně vyrazili na pokoj.
„Co myslela tou gratulací?“ ptala se Zdeňka.
„Nejspíš si myslela, že jsme novomanželé,“ odpověděl jsem.
„A proč?“
„Pravděpodobně proto, že máme novomanželské apartmá.“
„Cože?“
„Máme novomanželské apartmá,“ zopakoval jsem.
„Já tě slyšela, jen to nechápu,“ řekla lehce zmatená.
„A co na tom nechápeš? Prostě máme takové apartmá.“
„To jako…?“
„Co?“
„To si mě chceš vzít?“
„A to je otázka, nebo nabídka?“ ujišťoval jsem se a měl co dělat, abych udržel kamennou tvář.
Téměř mi cukaly koutky, jak jsem se bavil jejími rozpaky. To už za námi zaklaply dveře našeho pokoje.
„Jak otázka, nebo nabídka?“
„Ptáš se mě, jestli nám v úmyslu tě požádal o ruku, nebo mi sama nabízíš manželství?“
„To jako myslíš vážně?“
„Já se jen chtěl ujistit, abych věděl, na čem jsem.“
„A co kdyby to byla nabídka k sňatku?“ zkusila to.
„V tom případě bych se tě zeptal, proč neklečíš a kde máš prstýnek?“
Už jsem to nevydržel a naplno se rozesmál.
„Čemu se směješ?“
„Já jen, že to máš za to, jak sis ze mě dělala srandu kvůli těm kalhotkám s dírou.“
„Tss, takhle si ze mě dělat srandu. Já ti dám…“
„Ty mi dáš? Tak se začni svlékat,“ vyzval jsem ji.
„Nic nebude. A padej do sprchy, ať se zchladíš.“
Než jsem stačil cokoli říct nebo udělat, zatlačila mě do koupelny a zavřela za mnou dveře, aniž by vstoupila dovnitř.

Když jsem vyšel z koupelny ven zabalený do ručníku, Zdeňka už čekala za dveřmi s taškou v ruce.
„To je dost,” komentovala mé zdržení ve sprše, „to sis ho tam honil, že ti to trvalo tak dlouho?”
„Ne, tohle nechám na tobě, přeci s tím nebudu takhle plýtvat. Jen jsem si vychutnával ten proud vody.”
„No jo a pak, že to v koupelně ženským trvá dlouho,” zahučela a zmizela za dveřmi.
„A nekoukat,” ozval se ještě nekompromisní rozkaz z koupelny.  Jen jsem pokrčil rameny a zamířil k posteli. Vzal jsem si svou tašku a začal se pomalu oblékat. Šlo to docela těžko, obzvlášť kalhoty, při šumění sprchy z koupelny jsem si představil, jak tam Zdeňka stojí nahá. Jak jí voda stéká po těle. Sprcha utichla. V ten moment mi má fantazie poskytla pohled na Zdeňku, jak bere do ruky mýdlo a nanáší pěnu na celé své tělo. Jak si ji předkloněná roztírá po nohách, jak vystrkuje svou prdelku. Jak rukama krouží po svých ňadrech, bradavky jí při tom tvrdnou, až se tyčí jako rozhledny na vrcholcích kopců, jak u toho tiše vzdychá, když po nich prsty přejede. Určitě neodolá a sáhne si mezi nohy. Projede prsty úžlabinku své nadrženky, několikrát pohladí poštěváček a zasune prsty dovnitř.

Rychle jsem zahnal tu svůdnou představu, nebo bych si to musel sám udělat. A to jsem zrovna teď nechtěl. Znovu jsem krátce zaslechl sprchu a pak bylo slyšet jen fén a šustění igelitky. Očekával jsem, že musí každou chvíli vyjít ven. Nervózně jsem kontroloval čas, abychom stihli tu večeři. Nakonec se po další čtvrt hodině otevřely dveře a z nich vyšla ona, tentokráte už ne víla, ale bohyně. Nebyl jsem schopný ničeho, jen jsem seděl na kraji postele a zíral. Kdyby v tuhle chvíli chtěla cokoli, všechno bych jí slíbil.
„Tak jak se ti líbím?” zeptala se.
Nebyl jsem schopný slova. Ona, aby mě trochu povzbudila, se otočila kolem dokola, ale já se stále nezmohl na nic, jen jsem tam seděl s otevřenou pusou. Nemohl jsem se na tu nádheru vynadívat. Dlouhé červené šaty se zavazováním za krkem. S rozparkem až do půli stehen, s hlubokým výstřihem odhalujícím její poklady a holými zády. Výsledný efekt ještě podtrhlo nenápadné večerní líčení.
„Půjdeme? Už mám docela hlad,” oznámila, jako by se nic nedělo.
„Jo a ještě něco,“ dodala, „myslel si tyhle kalhotky?“
Využila mého váhání, rozhrnula vysoký rozparek a koketně vystrčila ven nožku. Ještě o kousek vykasala šaty a odhalila kalhotky s dírou, které jsem jí před nějakou dobou poslal.
„Tak co? Půjdeme, než nám zavřou kuchyň a my budeme hlady?“
To mě trochu probralo a já konečně zavřel pusu. Zvedl jsem se a vyrazil za ní. Cestou do restaurace se za ní otočil každý chlap, kterého jsme potkali. Ostatně, nejenom chlapi se otáčeli.
Zdeňka se zastavila u prosklených dveří, v odrazu se prohlédla a zeptala se mě nevinným hláskem:
„Mám snad někde něco špinavého? Nebo mi snad někde kouká něco, co nemá?“
„Ale vůbec ne, jsi naprosto perfektní.“
„Tak proč si mě všichni tolik prohlíží?“
„To bude tím, že jsi tak dokonalá a nádherná,“ zmohl jsem se konečně na nějaký kompliment, vzal ji za ruku a políbil ji na tvář.

Došli jsme do restaurace, usadili se ke stolu a dostali večeři. Navíc jsem nám objednal lahvinku vína, aby nám bylo veseleji. Před večeří jsem si se Zdeňkou chtěl připít. Chvíli váhavě koukala na skleničku, ale nakonec si ji přece jen vzala. Po přípitku následovala vynikající večeře o dvou chodech a zákuskem. Celou dobu byla Zdeňka trochu zaražená, jako by na něco myslela. Jídlo v nás zmizelo celkem rychle, ani víno moc dlouho nevydrželo. Seděli jsme mlčky a jen na sebe koukali. Přemýšleli jsme, co dál, jestli sedět, nebo jít nahoru. Zdeňka stále vypadala, že má něco na srdci, ale neví, jak do toho.

Najednou se ze salónku odvedle ozvala hudba. Jen jsme se na sebe podívali a bylo jasno. Zvedli jsme se od stolu a přesunuli se na parket. Dokud jsme tančili přitisknutí tělo na tělo, tak to šlo, jakmile jsme se měli vrátit ke stolu, nastal menší problém, nebo spíš tvrdší. Nakonec se mi povedlo se ke stolu nějak dostat. Všem okolo to muselo být jasné.

Objednal jsem další láhev vína.
Zdeňka se ke mně naklonila a pošeptala mi:
„A nechceš si to vzít raději nahoru? Přece musíme to novomanželské apartmá pokřtít, jak se patří.“
Na důkaz toho, si položila mou ruku na nohu.
„Nebo snad nechceš?“
„To víš, že chci,“ ujistil jsem ji, „ale to jsem měl raději objednat bublinky.“
„To přeci není žádný problém, vždyť to ještě můžeš udělat,“ usmála se.
„To je pravda, tak tu chvilku počkej, dojdu na recepci a zařídím to.“
„Neboj, nikam ti neuteču, to bych přeci svému novomanželovi neudělala,“ řekla se smíchem.

Na recepci jsem objednal láhev bublinek, misku jahod a šlehačku a nechal nám to donést na pokoj s tím, že tam za půl hodiny budeme, tak aby to bylo už nachystané. Slečna recepční mi ráda vyhověla, že všechno zařídí.

Vrátil jsem se za Zdeňkou. Zrovna hráli romantické písničky, tak jsem ji ještě vyzval k tanci. Hudba skončila a my vyrazili ruku v ruce i se zbytkem vína na pokoj.

Po schodech nahoru to ještě šlo, ale u dveří pokoje trochu zavrávorala. Nevím, jestli ji zmohla ta cesta, tancování nebo to víno. Rychle jsem otevřel dveře od pokoje, popadl Zdeňku do náručí a přenesl ji přes práh. Zamířil jsem s ní rovnou k posteli, od níž nás dělily ještě jedny zavřené dveře. Opatrně jsem se sklonil, aby Zdeňka dosáhla na kliku a mohla otevřít. Udělal jsem krok a přenesl ji přes práh.
„Ospravedlňujem sa, už idem,“ omlouvala se sklopenýma očima pokojská, která právě zapalovala poslední svíčky.
„To je v pořádku, děkujeme,“ řekl jsem.
Jen přikývla a zmizela za dveřmi. Postavil jsem Zdeňku na zem vedle postele. Odložila láhev, rozhlédla se po pokoji. Uviděla zapálené svíčky, láhev bublinek a misku jahod, až se pohledem zastavila na velké posteli, kterou nyní zdobilo velké srdce vysypané z plátků růží. Dojetím se rozplakala a znovu se mi vrhla kolem krku.
„Kdo tohle má vydržet?“ vzlykala mi do ucha.
„Ale no tak, vždyť o nic nejde,“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Jak to že ne?“ snažila se mi mezi vzlyky odporovat. „Tohle pro mě nikdy nikdo neudělal.“
„Vždyť jsem ti říkal, že jsem jen potřeboval vypadnout a tebe jsem chtěl vzít s sebou. A tohle byl poslední volný pokoj tady,“ snažil jsem se to hrát do autu.
„Jo? Ale stejně, taková romantika…, to si ani nezasloužím…,“ nepřestávala hořekovat, „nejdřív ta tvoje pracovní akce, ty šaty, účes a všechno…“
„Tobě se to snad nelíbilo?“
„Právě, že líbilo. A moc…, a já nemám, jak bych ti to oplatila.“
„A ty myslíš, že jsem to dělal, abych za to něco měl?“
„Já nevím, chlapi obvykle nejsou takhle hodní bezdůvodně, vždycky za to něco chtěj, minimálně sex.“
„A to jako, že tobě se to se mnou příčí?“
„To zas ne,“ sedla si s pláčem na postel, „ale připadám si blbě.“
„A proč?“ ptal jsem se nechápavě.
„Proč asi. Všechno platíš a já si pak připadám jako… jako děvka.“
„Proč? To nějak nechápu?“ řekl jsem a zůstal stát jako opařený, veškerá nálada byla ta tam.
„Proč asi. Ty pořád něco kupuješ, platíš, někam mě zveš a já ti za to víc než ochotně roztahuju nohy.“
„Počkej, jak jsi na takovou blbost přišla? Není ti něco? A co to překvapení minule u mě doma?“
„Myslíš, jak jsem přišla, uklidila, uvařila a tys mě u toho zneužil?“
„Nevypadalas, že by se ti to nějak příčilo,“ řekl jsem naštvaně. „Tak co je s tebou?“
„Já nevím, prostě mám takové divné myšlenky a navíc to…“
„Jaký to? To máš měsíčky, že máš tak blbou náladu?“
„Právě, že ne. Já nevím, jak to říct. Ono to souvisí s tím překvapením u tebe doma.“
„Počkej chvilku, nějak se začínám ztrácet.“
„Víš, čeho jsem se bála, když jsem ti hrála služku?“ zeptala se se sklopenou hlavou a uslzenýma očima.
Chvíli jsem pátral v paměti a přehrával si, co se tehdy dělo.
„Bála ses, že ti udělám dítě.“
Nic na to neřekla a jen přikývla.
„Já to od té doby nedostala.“
„Aha,“ hlesl jsem.

Jen jsme seděli a mlčeli, já si to zatím probíral v hlavě a přemýšlel, jak zareagovat. Na rodinu jsem zatím pomyšlení neměl. Zrovna se mi začalo dařit, peněz jsem měl dost na to, abych si mohl vesele užívat a teď tohle. Rozhodně se mi nechtělo se nějak vázat. Koupil jsem si motorku a měl plán projet alespoň část Evropy. Mohl jsem se sebrat a kdykoli kamkoli odjet. S rodinou by to už nešlo, minimálně pár let bych měl utrum. Všechno by krachlo. Snažil jsem se nedat na sobě nic znát, rozhodně jsem nechtěl Zdeňku zklamat, nebo jí nějak ublížit.

Nakonec jsem si to přeci jen nějak přebral.
„Nezlob se, ale můžu se na něco zeptat?“
„Klidně. Jen se proboha neptej, jestli je to tvoje.“
„Neboj, na to jsem se zeptat nechtěl.“
„To je dobře, takovou hovadinu bych ti neodpustila.“
„Já myslel, že bereš pilulky. A kdys to měla dostat?“
„To beru, ale nic není stoprocentní. No, minulý víkend.“
„A je to jistý? Dělala sis test?“
„Nedělala, na to jsem nějak nenašla odvahu.“
Objala mě kolem krku a rozplakala se.
„To bude dobrý, zítra se zastavíme v lékárně nebo drogérii a budeme mít jasno.“
„Tak dobře. Promiň, že ti kazím tenhle víkend. Chtěl sis oddechnout od starostí a já ti je takhle přidělávám.“
„To nevadí. A neboj se, určitě to spolu zvládneme,“ snažil jsem se o alespoň trochu smířlivý tón.
„Dobře, budu ti věřit. A omlouvám se, že jsem ti takhle zkazila večer. Já ti to zkusím vynahradit.“

Najednou se zvedla a postavila se přede mne. Sáhla dozadu za krk, rozvázala si šaty a nechala je spadnout na zem. Stála přede mnou jen v těch kalhotkách s dírou. Podala mi ruce a zvedla mě z postele. Sundala mi košili a rozepla kalhoty. Poklekla a stáhla mi kalhoty i se spodkami. Osvobozený napruženec vyskočil jako čertík z krabičky. Zdeňka se na mě podívala, našpulila ústa a dala mu pusinku na hlavičku. Pootevřela ústa a já ucítil její horký dech. Něžný dotek rtů těsně objímajících tvrdolína byl neskutečně vzrušující. Kolík pomalu mizel v jejích ústech. Statečně polykala, dokud tam nebyl celý. Stejně pomalu jako v ní mizel se i objevoval. Vzdychal jsem rozkoší a měl jsem co dělat, abych se ovládl. Ještě párkrát to zopakovala a já byl téměř na vrcholu blaha.
„Nepřesuneme se raději do postele?“ navrhla, když vypustila ocas ze své pusinky.
Jen jsem se usmál, přikývl a pomohl jí se zvednout. Oba jsme se svalili na postel mezi okvětní plátky. Tentokráte jsem skončil dole já. Zdeňka se na mě vyhoupla a já do ní pohodlně zaplul. Všechno bylo něžné a pomalé. A nádherné. Krásně se na mě pohupovala, líbala mě a hladila. Tiskla ke mně svá bujná ňadra a tiše vzdychala. Já jí oplácel doteky na všech místech, kam jsem dosáhl. Chvílemi jsem svíral její prdelku, občas ji hladil po zádech nebo po tváři a pokud se trochu nadzvedla, do dlaní mi vklouzly její dva poklady. Dokonalé souznění a souhra, jako bychom byli jeden pro druhého stvořeni.
„Můžu?“ zeptal jsem mezi vzdechy, když to na mě přicházelo.
„Ahh,“ zavzdychala, „můžeš, stejně je to teď asi už jedno…ooohhh.“
Stačilo jen několik málo zásunů a oba jsme dosáhli vytouženého cíle. Vykropil jsem její kapličku, až to z ní teklo a i Zdeňka přidala nějakou tu kapku. Až pod námi byla slušná loužička.

Převalili jsme se na bok, Zdeňka se ještě otočila zády ke mně a stulila se mi v náručí. Uspokojení a příjemně unavení jsme usnuli.