Amvojvodi, tak se jmenovala ta rodina, z které pochází Géza, prodávali koně na sever, západ, do všech zemí, kde žijí lidé. Nejhorší Amvojvodský kůň stál patnáct tisíc, Spartě se musí odevzdat z této ceny 3/4, i tak ale Amvojvodi mají dost peněz na údržbu koní a obnovování linie. Když se narodil Ambard, jak ho pojmenovala matka, měli všichni velkou radost, jelikož to měl být nový vůdce klanu, protože Amvojvodi nebyli verbováni do armády a byli zbaveni povinnosti platit cla a daně.

Když bylo Ambardovy dva roky, jeho matka již začala opět pracovat, byla velmi dobrá jezdkyně a obsedala polodivoké hřebce. Byl to její život, její láska… ale bohužel i její konec. Askalon, dvouletý hřebec ji zabil, když znej, spadla na zem, šlápl na ni a velmi nešťastně trefil se přímo na záda. Ochrnula od pasu dolu. Askalon byl nejnádhernější hřebec, a měl to býti Dar pro Královninu dceru. Když se ovšem Král dozvěděl o tom, že Askalon zmrzačil vůdkyni klanu Amvojvod dar odmítl, ze strachu aby se jeho dceři něco nestalo. Ambard měl staršího bratra. O dva roky. Lasket byl přesný opak Ambarda. Byl malé postavy, rudovlasý, a trochu obtloustlý. Ambard, byl na dva roky vysoký, blonďaté vlasy až do bíla je měl, a již teď byl velmi hubený. Když Ambardovi bylo pět let, začal se učit se zbraněmi. Též se učil číst, psát, počítat, vše co by se měl učit šlechtic… Jelikož on šlechtic byl. Tak uteklo dalších pět let.

Kdy dostával tvrdě do těla… Ale pro něj to bylo idylické dětství. Protože jak o něm řekl učitel ze Sparty, boj, etiketu a myšlení měl vrozené. Nyní byl Ambard vysoký, šlachovitý a i když na to nevypadal, tak i silný. Měl tmavší vlasy, jak mu máti neustále opakovala „Máš vlasy jako Tvůj táta, dlouhé a pevnější než ocel“, vždy se u toho smála. Jeho bratr Lasket byl malé postavy, jeho rudé vlasy mu sahaly po ramena, uměl skvěle vyjednávat a byl jeden z mála, který dokázal Ambarda uklidnit. Ale sklony k obtloustnutí měl stále. S mečem moc neuměl, ale s dýkou, lukem a kuší uměl dokonale. Když mu bylo deset let, byl se poprvé projít sám po vesnici, která je od jejich pastvin šest hodin klidný chůze, potkal tam dva vojáky, kteří hlídkovali. Ambard viděl mnoho vojáků, ale to byly většinou jen obyčejní vojáci. Tohle byly šlechtičtí vojáci. Nebyly nijak zvlášť vyzdobení, byli krásní, po vojenské stránce. A ten den si Ambard přísahal:
„Dostanu se na Královský dvůr Sparty.“ Ale ten den moc štěstí neměl, když se díval na vojáky, zezadu ho chytil jiný voják.
„Chlapče, co tu děláš? Nemáš být dávno odveden?“ Zeptal se kupodivu jemný hlas. „Ne pane. Jsem Ambard Amvojvod.“ Odpověděl klidně.
„Tak ti radím, zmiz. Támhle ti dva, jsou to panáci, co tu nemají být a mají mizernou náladu.“ Poradil mi.
„Mé jméno je Scipis.“
Pustil ho, Ambard se otočil a podíval se mu do tváře. Scipis měl širokou jizvu od oka ke koutku pusy. Oči měl jasné a modré, jeho blonďaté vlasy byly dlouhé. Nosil blonďatou bradku, na které měl zapleteny do cůpků a v nich měl kamenné ozdůbky. Nos neměl určitě ani jednou zlomený.
„Teď cos mi viděl do tváře. Uteč, to ti radím.“
Řekl Scipis. Otočil ho a popostrčil. Když se Scipis otočil, všimli si ho vojáci.

„Cos tu našel Scipisi, nějakého chlapce? Jak to že ještě není na vojně?“ Začal ten důležitější. „Tento kluk je Amvojvod, a ti pokud jsi zapomněl, vojáčku, jsou zproštěni povinné služby vojenské.“ Odpověděl v klidu Scipis. Ten druhý byl potichu, po kratší hádce, mezi Scipisem a šlechticem, se všichni tři otočili a odešly. Ambard se musel vrátit domu. Doma řekl starším a matce co se dole ve vesnici stalo. Porada v osadě „Amvojvodství“ trvala pár hodin. Rozhodlo se. Ambard nesměl dolu do vesnice, dokud nebude starší.
Ambard to přijal, bez řečí, bez jakéhokoliv výrazu. To bylo jeho umění, udržet koženou tvář, kdykoliv, a v jakékoliv době. Jeho přání, že se chce stát vojákem a dostat se na Královský dvůr bylo odloženo na dobu, dokud mu nebude patnáct let. Pět let byl na pastvinách a obsedal koně, díky honákům, kterých je v osadě „Amvojvodství“ nad sto padesát, se naučil pít, díky nim a své mohutnosti, vydržel alkoholu hodně, a jak často přesvědčil, přepil i mnohé zkušené chlapy. Ve svých patnácti měl metr osmdesát na výšku, v ramenou byl celkem pořád úzký, ale na to jakou měl v rukách a ramenou sílu se nezdálo. Pořád to byl ale Ambard, šlachovitý mladík, kterému se oči měnily podle nálady, s jedním výrazem, se světle hnědýma vlasy a zrzavou bradkou. Zbytek vousů si holil. Za pět let se s dokonalil v ježdění a obsedání, bojování a pití. Ale již nebyl tak pohledný, jak býval. Měl zlomený několikrát nos, třikrát od koně, dvakrát od člověka. Kulhal na pravou nohu, v třinácti letech měl zlomenou nohu, doktor, který přijel, až ze Sparty řekl, že už nebude nikdy chodit, natož jezdit. Složil se, ne fyzicky, ale na mysli. Nechtěl dále žít. Doktor mu vzal to, co mu bylo drahé, holky se kterýma on špásoval, ho nechali, život ho omrzel. Půl roku čekal. Nic se nedělo, noha ho stále bolela a nemohl chodit. Po dalším půl roku zjistil, že může chodit, nejdříve pomalu potom i rychleji, začal opět jezdit i na koni, ale trvalo to čtvrt roku, než se dal do pořádku. Holky si ho ale stále nevšímaly. Jednou jel na tříletém hřebci, po Asakalonovy, vyjel s ním na kopec, tam sjel dolu a chtěl vyklusat nahoru. Najednou za ním zapraskala větev a Atarman se lekl a začal cválat. V kopci si zlomil nohu. Než aby ho Ambard nechal trápit, podříznul ho. Když se Atarman přestal cukat, Ambard se složil, nůž, který ležel přímo vedle něj, byl najednou velmi lákavý. Ambard se na něj díval, ta počerněná čepel, která byla vždy ostrá, sám jí se strejdou koval, se teď černo-rudě leskla. Sváděla ho, aby si ji vzal do ruky a skončil to. Když jeho vůle se zlomila, šáhnul po dýce. Vzal ji do ruky a zkoumal čepel zblízka. Když se dost vynadíval, přiložil si čepel k pravé ruce a říznul, čepel ale jako by byla proti, neřízla ho hluboko. Asi jen na centimetr, ale i tak to stačilo, aby se přeřízly žíly. Najednou se vedle něj objevila dívka, nebyla to Amvojvodka. Byla z vesnice. Jméno si již nevybavím, ale vím, že se do ní zamiloval. Pomohla mu, zastavila mu krvácení, jizvy na ruce do roka zmizely. Byl s ní rok, byl by se s ní i oženil a založil rodinu. Ale byl s ní rok, v patnácti se podruhé dostal „dolu“ do vesnice. Sice byla z vesnice, ale když s ní byl dva týdny, vzal si ji k sobě domu. Když se ale vrátila zpět do vesnice, i když s ní, vrátila se ke starému životu. Vydržel to dva dny, pak se ozval a byla z toho hádka. Nebylo to poprvé, kdy ztratil sebeovládání, ale bylo to poprvé, kdy ztratil sebeovládání u ženy. Když ta hádka trvala asi čtvrt hodiny, přestal se Ambard ovládat zvednul se, ze země kde klečel před ní. Zvednul jí, tím že jí chytil za rameno a trhnutím jí poslal pod skříň. Když dopadla na zem, uvědomil si, co udělal, omluvil se a utekl. Druhý den jí v domě nenašel. Věděl, kde ji najde, ale nechtělo se mu tam.